Toon Tellegen — Veverčák a mravenec

JEDNOHO PARNÉHO DNE, KDYŽ NEBYLO co dělat a kdekdo přiospale okouněl u okna, seděl přede dveřmi nebo ležel na břehu řeky v trávě, chodil veverčák od domu k domu, aby se poohlédl, má-li někdo chuť do nějakého toho dobrodružství. "Dobrodružství?" zeptal se takaru, zívl, zavřel oči a začal chrápat.
"Chuť do čeho?" optal se pelikán, poskládal si křídla, položil si hlavu mezi ramena a už se mu zdálo bůhví o čem. "Popřemýšlím o tom," řekla štika a spustila se na dno řeky, kam veverčák zavítal jen zřídka.
Nikdo si veverčáka nevšímal. Nebylo nikoho, koho by neunavilo už jen pouhé pomyšlení na nějaké to dobrodružství. A tak řekl veverčák každému, koho potkal: "Povím ti hádanku."
"Jé," podivil se slon. "A co za to, když to uhádnu?" "To nevím, protože to stejně neuhádneš." "Tak to teda nehádám," povídá slon. "Je to bílé a..." Ale slon si sroloval uši a zakřičel: "A nehádám a nehádám." "Je to bílé a má to..." povídá veverčák o něco později volavce. Ale volavka vylítla z rákosí a zmizela z dohledu. Veverčák došel na pláž.
"Je to bílé a má to čtyři rohy, je to k vidění jen ráno, voní to po pryskyřici, vrže to, někdy se to překulí a je to často veselé," řekl veverčák, jak nejrychleji dovedl, žralokovi. Ale moře zašumělo a žralok zmizel ve velikánské vlně. A ani jemu se nechtělo přemýšlet o odpovědi, dokud mu veverčák neřekne, co dostane za správné řešení. Veverčák zesmutněl. Na odměny neměl nic. A navíc se bál, že odpověď na hádanku, kterou jednou slyšel od havrana, není správná. Odpověď zněla: velryba. Ale veverčák si myslel, že velryba nevrže. Doufal jen, že to stejně nikdy nikdo neuhodne. Slunce stálo vysoko a všichni chtěli jenom spát nebo podřimovat. Veverčák si vyhledal chladné stéblo trávy, uvelebil se pod ním, zavřel oči a zdálo se mu o červeném kopečku zmrzliny, který připlouvá po moři blíž a blíž a on ho může úplně celý sníst. Spokojeně si ze spaní vzdychl.

KDYŽ JEDNOU VEVERČÁK JEŠTĚ ležel a spal, foukl mu vítr pod dveře dopis. Veverčák uslyšel zašustění papíru, vyskočil z postele a dopis otevřel.
Malý šedivý dopis byl cítit trochu nakysle. Veverčák četl:
Milý veverčáku,
v tomto dopise tě zvu na svou oslavu. Je to docela malá oslava. Nikoho dalšího už nezvu. Přijdeš hned?
Ústřice.

Veverčák se rychle oblékl, vzal krabičku slaných bukvic a utíkal co nejrychleji na pláž. Ústřice bydlela v malé zátoce. Veverčák zaklepal na její lasturu. "Psst," ozvalo se zevnitř šeptem. "To jsem já," řekl veverčák tichounce, "já, veverčák." Ústřice pootevřela lasturu jen tak na skulinku a podívala se na veverčáka.
"No ne," podivila se. "Všecko nejlepší," povídá veverčák. "Něco pro tebe mám." "Polož to sem," řekla ústřice. Veverčák si sedl. Teplá mořská voda se mu vlnila kolem ocásku a naproti němu se sem a tam vlnila ústřice. Dost dlouho bylo ticho. A tu se ústřice zeptala: "Líbí se ti ta oslava?" "To se ví," nato veverčák. "Víš," povídá ústřice, "na velkých oslavách se musíš pořád smát."
"Tak, tak," přitakal veverčák. A bylo zase ticho.
Po dlouhé době vzala ústřice kousek sladkého dřeva, co leželo pod lasturou.
"Mám pro tebe ještě něco dobrého." "Bezva," zaradoval se veverčák a dal se do hryzáni. "Já ale nemám narozeniny, víš," řekla ústřice o něco později.
"Ne?" zeptal se veverčák.
"Ne," povídá ústřice. "Svoje narozeniny neslavím nikdy. Protože to aby jeden kvůli tomu vždycky všechno připravoval."
"No jo," nato veverčák. "Tohle je oslava jenom tak."
"Aha."
A zase bylo dlouho ticho. Ústřice se na veverčáka upřeně zadívala. Voda veverčákovi odrážela sluneční paprsky do tváře.
"Je to takhle dost fajn?" zeptal se veverčák. Ústřice přikývla.
Na sklonku odpoledne ústřice řekla: "A teď už musíš jít. Čau." Zavřela lasturu a nechala se unášet někam pryč. "Děkuju," zavolal ještě veverčák, ale ústřice už ho neslyšela.
Veverčák se pomalu a spokojeně přebrodil ke břehu a loudal se po pobřeží zpátky do lesa.

JEDNOU PŘIŠEL VEVERČÁK NA TO, ŽE MU moc chybí mravenec. Nevěděl proč, ale cítil to až v konečku svého ocásku. Mravenec, pomyslel si. Mravenec, mravenec, mravenec. Veverčák věděl, že takové myšlenky nepomohou. Ale zadržet je nedokázal. Kdyby tak byla ve vzduchu nějaká ruka, pomyslel si, která by dovedla uchopit něco, co je moc daleko. Viděl tu ruku před sebou a uviděl i mravence, jak leží schoulený někde v dutině stromu.
Ruka se sunula prst za prstem lesem mezi stromy, aniž pohnula jediným lístečkem. Před dutinou stromu se na chvilku zastavila. Potom se vsunul dovnitř ukazováček a zaťukal mravenci na záda.
"Jé, co je?" vykřikl mravenec, vyburcovaný zřejmě ze spaní. Prst se ohnul, natáhl a zase se ohnul směrem k východu ze stromu.
"Myslíš, že mám jít za tebou?" zeptal se mravenec, prst přikývl.
"Kdo vlastně jsi?" ptal se mravenec, a přitom si prohlížel prst a o chvilku později venku i celou ruku. Ale odpovědi se nedočkal. Ruka si před ním pomalu vyšlapovala mezi stromy, prst za prstem. Když se mravenec na chvilku zastavil, sklouzl malíček tichounce dozadu a mravence dloubl.
A tak šli lesem ruka a mravenec.
Slunce pomalu zapadalo. Všude šustily listy stromů a v řece šplouchala voda. Když už byli ti dva blízko buku, lekl se veverčák, až nadskočil.
Ach jo, pomyslel si, to mám ale myšlenky. Mít tak na ně zrcadlo, pak bych se na ně podíval. Veverčák si povzdychl. Cítil, že mu mravenec pořád chybí, i když ještě stále nevěděl, co to chybět vlastně znamená. Ale než mohl něco vymyslet, uslyšel jakýsi sykot, který mu připadal povědomý. A ještě zahlédl zvláštní stín, který se podobal hlavě s pěti ušima, jak klouže po buku dolů. "Kde ty se tu bereš?" zeptal se veverčák. Mravenec pokrčil rameny.
"Je tu ještě nějaká volná větev?" zeptal se. Stoupl si na větvičku vedle velké větve, co na ní seděl veverčák. "Cítil jsem, že mi chybíš," řekl veverčák a docela tichounce pokračoval:
"Musíš mi to jednou vysvětlit, co to vlastně znamená, někomu chybět."
"Tak jo," řekl mravenec.

VEVERČÁK SEDĚL NA KRAJI VĚTVE, a tak se zamyslel, až spadl.
Poryv větru ho strhl s sebou a veverčák skončil v rybníce. Zmizel pod vodou a o chvilku později se zase objevil.
"Pomoc!" vykřikl.
Vedle něj vystrčil hlavu kapr.
"Jsem mokrý skrz naskrz," povídá veverčák.
"Mokrý, mokrý," nato kapr. "Pozor, abys neuschl."
"Ale když jsem mokrý, bude mi zima," vysvětloval veverčák a hned se celý roztřásl.
"Když já jsem suchý, je mi horko," řekl kapr a strčil hlavu pod vodu, jak nejvíc to šlo. Jen tlamička zůstala venku, aby mohl ještě něco říci.
"Někdy," pokračoval, "tady dole prší vzduch. Velikánské kapky vzduchu, a to se pak úplně vařím. Ještě za tři dny jsem nadobro vysušený, takže si musím lehnout pod řasy. Ne, raděj nebuď nikdy suchý..."
"Jenže to, co je pro tebe suché, je pro mě..."
Ale kapr už zmizel v hlubině a veverčák si pomyslel: nemusím vždycky dělat, jako že všecko vím. Protože možná nemám pravdu. Možná nemám nikdy pravdu. Otřásl se a zapřemýšlel: kdoví, třeba mi je teď opravdu teplo.
Plaval ke břehu a myslel si: kdoví, třeba teď poletím v zeleném kabátku vzduchem...
Lehl si na břehu na sluníčko a pomyslel si: a možná nevím vůbec nic. To je ale zvláštní.
Svraštil čelo, takže mu poslední kapky vody a kousky žabince klouzaly po tvářích dolů. A tu usnul. O chvíli později vystrčil kapr hlavu, rozhlédl se kolem dokola a uviděl v trávě ležet veverčáka. Pokýval hlavou, doplaval ke břehu a ocasem postrčil na veverčáka vodní vlnu. "Abys nepřeschl," řekl tichounce.
Veverčákovi se zdálo, že je mu horko a že po něm stékají kapky potu ze všech stran, a přitom mu modraly a bělely prsty, uši a nos.

JEDNOU SE TAK ROZPRŠELO, AŽ SE ŘEKA vylila z břehů. Voda stále stoupala a stoupala. Netrvalo dlouho a mnoho stromů se octlo do půli kmene pod vodou. Kapr proti dešti nic neměl a plaval si z řeky rovnou do lesa. Zaklepal u veverčáka na dveře. Veverčák seděl na stole.
"Dále," ozval se stísněným hláskem.
"Ahoooj, veverčáku," pozdravil kapr a vplul dovnitř.
"Sedni si," povídá veverčák. Sám se postavil na stůl, který právě mizel pod vodou. Kapr se posadil pod okno a udělal si pohodlí. Těšil se z tmavozeleného výhledu a mával na štiku. Plavala na druhé straně kolem dubu a zvědavě se rozhlížela kolem.
"Chceš čaj?" zeptal se veverčák.
"Dám si."
Veverčák rozhodil v rohu pokojíku několik čajových lístků a míchal ocáskem vodu.
"Ten čaj je ale slabota," povídá veverčák.
"To neva," nato kapr, který byl v báječné náladě. Doplaval do rohu a několikrát si lokl čaje, co tam bublal.
"Víš," povídá, "chtěl bych, aby pršelo pořád, a taky bych chtěl, aby jednou svítil pod vodou měsíc."
"Vážně?" podivil se veverčák a šplhal na vázu uprostřed stolu.
"Nemám rád vzduch," řekl kapr.
"Nemám v něj důvěru, připadá mi záludný."
"Ale takhle to přece není," řekl veverčák. "Já mám vzduch moc rád." Malé vlnky mu pleskaly o ramena, někdo zaťukal na okno.
"Losos," ohlašoval kapr. Otevřel okno a losos vplul dovnitř. Veverčák seskočil z vázy a plaval ven. Vylezl si na větev nad svým domkem.
Ještě pořád pršelo. Po chvíli připlaval mravenec. Díval se právě tak smutně jako veverčák. Seděli vedle sebe a mlčeli.
Pod nimi, ve veverčákově domku, bylo rušno, protože dorazili okoun a delfín a později ještě cejn a koljuška.
"Čaje je habaděj," povídá veverčák.
Podle vzduchových bublin na povrchu viděli, že se dole tančí a zpívá.
Vysvitl měsíc a poslední kapka tiše pleskla do třpytící se vody sahající až po vrcholky stromů. Brzy nato zablikaly hvězdy a mravenec s veverčákem usnuli.

JEDNOU LEŽEL VEVERČAK NA KRAJI LESA v trávě a koukal do vzduchu, a tu mu vypadlo jedno slovo.
"Jejda," vykřikl, aniž ho někdo mohl slyšet, protože tam byl docela sám.
Jaké slovo to asi je, přemýšlel. Písek, tráva, kůra, drbání, tlustý...
Ne a ne si na to slovo vzpomenout. Slovo bylo pryč a pryč taky zůstalo.
Za chvilku přiletěla vlaštovka a veverčák jí vyprávěl, co se mu přihodilo.
"Jé, to se mi stává dost často," řekla vlaštovka. "Dnes ráno jsem zapomněla slůvko já a včera mi zčistajasna vypadlo moje jméno."
"Vlaštovka," řekl veverčák.
"Jo, to už teď vím taky," nato vlaštovka. "Ale včera jsem namouduši nevěděla, kdo jsem."
Veverčák zakroutil hlavou. Připadalo mu to náramně divné.
"Mně taky," řekla vlaštovka. "A když už si tak povídáme o tom zapomínání, jedno slovo zrovínka zapomínám... jé, to je ale práce..."
Vlaštovka se třepotala sem a tam. Veverčák se na ni překvapeně zadíval.
"Tady to..." řekla vlaštovka a ukazovala na všechny strany.
"Vzduch?" zeptal se veverčák. Vlaštovka veverčáka objala. "Díky, díky," jásala. Veverčák se jen s námahou vyprostil z jejích křídel.
"Právě jsem ještě něco nadobro zapomněla," povídá najednou vážně vlaštovka.
"A co?" zeptal se veverčák.
"Jo... to kdybych věděla..."
"A jak víš, žes to zapomněla nadobro?" ptal se veverčák.
"Protože jsem hledala všude. Nevynechala jsem vůbec nic," povídá vlaštovka. Chvilku mlčela, a pak řekla: "Ale teď už to není taková hrůza."
Veverčák přemýšlel, jestli někdy něco úplně zapomněl. Vtom pocítil, že mu tou otázkou v hlavě něco křuplo, jako led pod těžkými kroky. Rychle pomyslel na něco jiného.
"Tak já už musím..." řekla vlaštovka.
"Tak jo," nato veverčák.
Vlaštovka se vznesla a pomalu letěla pryč. Několikrát mávla křídly, potom se otočila a zavolala: "A kam že to vlastně zas letím?"
"Do dálky," povídá veverčák.
"Fajn, díky," zavolala vlaštovka, "díky moc!"
Vlaštovka se stále zmenšovala a dálka jiskřila, rozprostírala se donekonečna, tu a tam se i chvěla a zdála se nedosažitelná. Tohle slovo nikdy nezapomenu, pomyslel si veverčák. Dálka.

"JEDNOU JSEM SI ZLOMIL ČICH," ŘEKL cvrček.
"Čich? Jak ten si můžeš zlomit?" zeptal se veverčák.
"Všecko se může zlomit," řekl cvrček. "Země, vlny, ticho, noha, hlas. Teda taky něčí čich. Stalo se to, když jsem jednou moc silně čichal k růži."
"Bolelo to?" zeptal se veverčák.
"Děsně," povídá cvrček. "Ona to vlastně nebyla bolest, ale puch. Cítil jsem strašlivý zápach hnijící země, shnilých kořenů, starého tuku, brrr."
"To je hrůza," vykřikl veverčák. "A pak?"
"Šel jsem k tesaříkovi a ten mi dal čich do dlah."
"Cos to říkal??"
"Ten ho dal do dlah. S pelyňkovou šťávou. Celé dva měsíce jsem cítil jen pelyněk. Nesměl jsem čichat nic jiného."
"Pane jo!" nato veverčák.
"Pak jsem se uzdravil," řekl cvrček. "A to všechno kvůli nějaké růži..."
"No jo, čichal jsem moc silně."
Veverčák hledal ve svých vzpomínkách něco neobyčejného, co zažil, ale ne a ne něco najít.
"Já jsem ještě nikdy nic nezažil," řekl tiše.
"Vážně?" podivil se cvrček a nevěřícně se podíval na veverčáka velkýma zvědavýma očima.

JEDNOHO RÁNA FOUKL VÍTR VEVERČÁKOVI pod dveře dopis. Měl modrou obálku a byl cítit slaně, jako by dlouho cestoval po moři.
Veverčák dopis otevřel a četl:
Veverouši, přeju ti z celého srdce radost z toho, co budeš číst. Doufám, že tě to dojme, a kdoví, možná se i radostí rozpláčeš. Neodepisuj mi, ale raduj se z mých slov. A doufej pevně, že ještě dostaneš mnoho takových dopisů.
Poníženě tvá rajka.

Nazítří dostal veverčák dopis v červené obálce. Ta voněla palmami a rákosem.
Veverečku, jak se ti líbil můj minulý dopis? Nádherný, že? A tenhle je nádherný ještě víc. Z tohohle dopisu se rozzáříš štěstím. Záříš občas štěstím? Nebo děláš štěstím něco jiného? Tetelíš se? Chvěješ se? Jestli se chvěješ, tak se chvěj.
V hluboké úctě rajka.

Den nato přišel žlutý dopis provoněný dřevem a divokým čajem.
Veverčáku, ten dopis, co dostaneš zítra... ten dopis!
Tvá rajka.

Den nato seděl veverčák před svými dveřmi už velmi časně a naslouchal větru, který možná přinese nový dopis. A čekal a čekal a čekal...

JEDNOU POZVAL LIŠÁK VEVERČAKA NA návštěvu. Veverčák seděl na pohodlné stoličce, rozhlížel se kolem dokola, uvidí-li něco z těch dobrot, co dnes určitě dostane.
Lišák si všiml, jak se rozhlíží, a povídá: "Podívej se dobře. Není tady nic. Měl jsem pro tebe bukvicové dortíky, ale najednou mi připadaly tak všední, že jsem je vyhodil."
"Všední?" zeptal se veverčák.
"Jo, všední," řekl lišák.
"Tak tys je teda vyhodil?" zeptal se veverčák.
Lišák přikývl.
"Ty sis teda myslel..."
"Už se o tom nebudeme bavit," skočil mu do řeči lišák.
Veverčák vstal a šel k oknu. Před oknem bylo prkno.
"Tohleto je okno?" zeptal se.
"Jo," nato lišák. "Ale tím oknem se koukat nemůžeš. Ten výhled se mi oškliví. Ven se nekouká."
Není to vydařené odpoledne, pomyslel si veverčák, ale tu se teprve všechno začalo hatit. Šel si znovu sednout.
Po chvíli řekl: "MysIím si..."
"Nic neříkej," řekl lišák. "Je to beztak nanic. Budeme radši mlčet."
Veverčák si povzdychl a zmlkl. Ale za chvilku rychle nahlas řekl: "Potichu je to pěkná otrava."
"V tom můžeš mít pravdu," nato lišák. A začal dělat všelijaké zvuky krkem, prsty, ocasem a ušima. Některé z těch zvuků byly tak ošklivé, až si veverčák musel zacpat uši. A tak tu spolu to odpoledne seděli. Chvíli bylo ticho, paki se zas rozléhaly silně drásavé nesouvislé zvuky a veverčák přitom tu a tam hlasitě vzdychl.
Když nastal večer, lišák zívl a usnul. Veverčák opatrněj vstal, šel ke stolu a napsal na papírek: Díky. Ale pak si přece jen řekl, že to není to pravé slovo, a papírek roztrhal. Ještě se chvilku rozmýšlel, má-li lišáka silně zatahat za ucho, ale pomyslel si, že to zachází příliš daleko. A navíc se bál, že se lišák probudí a v návštěvě se bude pokračovat.
Ještě jednou se kolem sebe dobře rozhlédl, protože měl zato, že už sem nikdy nepřijde, a vykradl se ze dveří. Venku za soumraku ještě dlouho hledal zbytky bukvicových dortíků. Ale nenašel nic.

LESEM SE TÁHL TĚŽKÝ ČERNÝ MRAK. Veverčák otevřel okno, vykoukl ven a pomyslel si: to si zas jednou povzdychl černý labuťák.
Nasál temnou páru a pokýval hlavou.
Když vyšel do lesa, potkával roztroušené skupinky zvířátek, které si tlumeně vykládaly o černém mraku a tu a tam ho zkoušely prstem nebo křídlem.
"Myslím," povídá slon, "že má černý labuťák nějaký veliký smutek, protože si vzdychl velmi hluboce." Ukázal na svůj trup, na kterém už černý mrak zanechal velikánské černé skvrny.
"Musíme mu pomoct," povídá veverčák.
A zanedlouho se zvířátka vydala na cestu k domku černého labuťáka na kraji rybníka.
Černý labuťák seděl v trávě. "Je ti moc smutno, labuťáku?" zeptal se slon.
"Mně, smutno?" podivil se černý labuťák. "O tom já nic nevím."
"Ale vzdychals tak hodně hluboce," řekl slon a ukázal na cáry černého mraku, které se pohupovaly na vodě kolem dokola.
"Ujuj, máš pravdu," řekl černý labuťák, "ale já namouduši nevím proč. To je ale zvláštní, že?"
Opodál skupinky zašeptala kuna medvědovi do ucha: "Není ti něco nápadné?"
"Mně?" podivil se medvěd. "A copak?"
"Labuťákův krk," povídá kuna.
A tu už to uviděla i ostatní zvířátka. Na krku černého labuťáka byl uzel.
"Máš na krku uzel," povídá slon.
"Uzel, a na krku?" podivil se černý labuťák. "No jo, teď, když to říkáš..." a labuťák rychle uzel rozvázal.
"Já věděl, že si mám něco zapamatovat," zamumlal. "A co sis měl zapamatovat?" zeptal se slon. "To kdybych tak věděl..."
"To nevadí," řekl drozd, než se mohl černý labuťák znovu rozvzdychat. "To namouduši nevadí. Není to zaručeně nic důležitého. Každý občas něco zapomínáme. Tak si to tak neber. Máš chuť na nějakou tu dobrůtku?" Drozd dal ostatním za zády znamení. A medvěd vykouzlil střelhbitě skleničku medu, slon trochu sladké kůry a vydra svazeček vodního kvítí.
"Všecko to pamatování si..." povídá slon, "z toho nic nemáš." Černý labuťák se vykuleně rozhlížel kolem dokola a tu se zhluboka nadechl. Poslední zbytky černého mraku zmizely v jeho temném těle a po lese zas pofukoval čerstvý, lehounký větřík.

JEDNOHO DNE SE MRAVENEC S VEVERČÁKEM rozloučil.
"Budu delší dobu na cestách," povídá. "Ale nevím, jak dlouho. A proto se rozloučím tak, aby to mohlo být i na dost dlouho."
Mravenec s veverčákem si pětkrát potřásli rukama, a taky se objali, jak se to před dlouhou cestou sluší a patří.
"Dáš o sobě vědět?" zeptal se veverčak.
Mravenec se už obrátil, běžel po lesní pěšině a jen vykřikl: "Jasně!"
O něco později zmizel z dohledu a veverčáka zanechal o samotě.
Co to asi bude za cestu? přemýšlel veverčak. Ale věděl, jak málo se dá říci o cestách, které teprve začnou. Nedlouho nato dostal veverčak dopis.
Milý veverouši,
právě si naplno užívám cestování. Slíbil jsem ti, že o sobě dám vědět. A hned jak přečteš vykřičník, dám o sobě vědět. Čteš dobře? Dávej pozor!
V tom okamžiku se ozvalo jemné písknutí, což nepochybně bylo písknutí mravence.
"Mravenečku!" vykřikl nadšeně veverčak. Otočil dopis tam a zase zpátky, podíval se mezi všechna písmenka a taky do obálky i na zem. Ale po mravenci nebylo ani stopy. Začal číst znova. A zase, když četl vykřičník, uslyšel stejné jemné písknutí. Když se díval na vykřičník dlouho, dokázal dokonce rozpoznat písničku, co mravenec často pískával. Veverčak dal dopis do obálky a obálku položil na stolek vedle své postýlky.
Musí být moc a moc daleko, pomyslel si veverčak. Ale myslí na mě!
Slunko svítilo a veverčak se posadil na větev přede dveřmi. Ale často vstal a šel dovnitř, aby si dopis přečetl znovu. A pokaždé, když došel k vykřičníku, uslyšel znovu jemné písknutí mravence, který o sobě z veliké dálky dával vědět. A pokaždé zavrtěl veverčak užasle hlavou. Očka se mu rozzářila a on si pomyslel: mravenec, mraveneček!

KDYŽ SE JEDNOU VEVERČAK PROBUDIL, uslyšel, jak kdosi venku tesaří.
Vyskočil z postýlky, vykoukl z okna a zavolal: "Holahej!"
Pod sebou uviděl zeď. Stála napříč přes cestu nedaleko buku, ve kterém veverčak bydlel. Dole u zdi stál bobr a měl napilno s otesáváním klád přesně na míru.
"Co to tam děláš?" zavolal veverčák.
Bobr se podíval nahoru, uviděl veverčáka a povídá: "Stavím hrazení."
"Proč?"
"Mně se to líbí."
"Ale k čemu je to hrazení?"
"No,... k čemu. K čemu je vzduch, nač tu jsem já?"
Na to veverčák odpovědět nedokázal. Seběhl rychle dolů a hrazení si prohlédl. Už bylo dost vysoké a bobr stavěl a stavěl kládu na kládu stále výš a výš. A jak tam tak veverčák stál a díval se, uslyšel, že na něho volá mravenec.
"Veverčáku!"
"Ano, tady jsem!"
"Co se to tu děje?"
"Staví se hrazení."
"Ale já chci jít k tobě..."
Veverčák se podíval na bobra, ale bobr zavrtěl hlavou.
"Ne," povídá, "to teď nejde. Nestavím hrazení pro nic za nic a taky ne každý den. Teď se vidět nemůžete." "Ale já žádám...," řekl veverčák.
"Žádám, žádám..." nato bobr. "Můžete přece docela dobře jeden na druhého volat. A teď už mě nerušte." Bobr popadl ohlazenou kládu, vyšplhal se na lešení a přibil kládu napříč přes hrazení. Hrazení to bylo pevné. Žádná bouře ho nezmůže.
"Mravenče!" křikl veverčák.
"Jo, co je?" zavolal mravenec.
"Dneska na sebe musíme celý den pokřikovat spoustu věcí."
"To jo."
Potom bylo ticho.
"Veverouši!" volal mravenec o chvilku později.
"Jo."
"Máš ještě co vypravovat?"
"No, já nevím."
A zase bylo dlouho ticho.
"Ahóój, mravenečku," křikl veverčák.
"Ahojka, veveráčku!" zavolal mravenec. A tak tam ten den seděli, každý na jedné straně hrazení, které bylo stále vyšší a vyšší, a občas na sebe křikli. K večeru bylo hrazení hotovo. Bobr byl spokojen.
"Takové jsem ještě nikdy nepostavil," povídá.
Nakonec bylo hrazení tak vysoké, že už přes ně veverčák a mravenec na sebe nemohli ani volat. Ale psát si ještě pořád mohli.

KDYŽ JEDNOU SEDĚL VEVERČÁK NA mechu pod bukem, pocítil, že ho bolí bříško. Náhodou šel okolo cvrček a povšiml si, že tady něco nehraje. A tak cvrček zavolal hrobaříka, protože ten se vyznal ve všelijakých těch bolestech. Hrobařík veverčáka prohlédl a po dlouhém váhání povídá: "Jste nemocen."
Ale než se veverčák mohl na něco zeptat hrobařík se už zatím otočil a uháněl z lesa.
Tak já jsem nemocen, přemýšlel veverčák a rozhodl se, že půjde za mravencem a zeptá se ho, co to znamená.
"To je dobře, že se na to ptáš právě mě," povídá mravenec.
"Protože já o tom vím úplně všechno."
Veverčák si mravence pátravě prohlížel. Mravenec vypadal na to, že rozumí všemu.
"Jsou různé druhy nemocí," vysvětloval mravenec. "Nemoci lehké, nemoci těžké a nemoci vážné. Vážné nemoci, to je to nejhorší."
"O tom neříkal hrobařík nic," povídá veverčák. "Co se děje, když je někdo vážně nemocen?"
"No, vlastně nic," řekl mravenec. "Je mu jen pořád líp."
"A proč se tomu pak říká vážně nemocen?"
"Mohlo by se totiž přihodit něco strašného," povídá mravenec.
"Ale to se nikdy nestane."
"Jak potom víš, že by se to mohlo stát?"
"Tak už to prostě chodí."
"Ale, když se to nikdy nestane..."
"Už se někdy zhroutil vzduch?" zeptal se mravenec dost mrzutě.
"Ne."
"A mohl by se někdy zhroutit?"
"Ne," řekl veverčák. "Vzduch se zhroutit nemůže."
"Ale může!" vykřikl mravenec. "A v tom to právě vězí. Jsou věci, které se nemohou stát, ale stát by se mohly. Tak už mi věř, veverčáku. Slunce by se taky mohlo docela zmenšit, až by bylo menší než tady to zrníčko prachu." Veverčák se roztřásl.
"Ale to se nikdy nestane," povídá mravenec, a přitom se rozmáchl a smetl si z ramene zrníčko prachu. "A tak je to i s vážnými nemocemi."
Byl mlhavý den. Mraky loudavě pluly těsně nad vrcholky stromů. Všechny větve byly mokré. Někdy na chvilku zapršelo. Padaly malé studené kapky nebo spadl mezi dvěma stromy na mech cár mlhy. Veverčák se díval zasmušile.
"Jak je to s tvým bříškem?" zeptal se mravenec.
"S mým bříškem?"
"Jo."
Tu teprve veverčák najednou pocítil, že mu bolest z bříška zmizela.
"Kam jen by se mohla taková bolest podít?" zeptal se.
"Dovnitř, tak daleko, že už ji ani necítíš," vysvětloval mravenec a sfoukl z nosu dešťovou kapku. Veverčák mlčel a přemýšlel, kam až v něm může něco uvnitř dojít. Rád by věděl, není-li někde v jeho nejhlubším uvnitř nějaké nezaplněné místo, a není-li tam ještě někde všecka ta bolest schovaná. Bolení oušek, ocásku i nosu, bolení prstíků a loktů, všechna ta bolení dohromady jedno přes druhé. Kdoví, pomyslel si.

ČASTO SE STÁVALO, ŽE ŠEL SLON Z NÁVŠTĚVY u veverčáka, spadl z vrcholku buku, a přišel tak k několika boulím a šrámům.
Jednou udělal veverčák schválně jen pro slona tabulku se slůvky POZOR, NESPADNI! a pověsil ji vedle svých dvířek.
Nedlouho nato byl slon zase u veverčáka na návštěvě. Šedý a důležitý seděl v lenošce u okna a vyprávěl veverčákovi o svých plánech. Chtěl se podívat na Měsíc, chtěl přejít pěšky přes oceán, chtěl se jednou zahalit do mlhoviny. A zrovna se chystal, že udělá obrovský plovoucí dort z květů, který popluje od hor po proudu řeky a u vodopádu spadne a pak tomu, kdo tam dole bude stát s pusou dokořán, do ní vletí.
"Ale nejdřív," řekl slon, "něco vymyslím, co jsem ještě nevymyslel. Já sám jsem zvědavý, co to bude."
Veverčák neříkal nic, seděl v koutku a pil čaj.
Na sklonku odpoledne slon povídá: "Tak já zas jdu domů.."
Ovinul si uši kolem hlavy, podal veverčakovi nohu a vyšel ze dveří.
"Přečti si ještě tabulku," vybídl slona veverčák. Slon se otočil, začal číst, a tu už se řítil s hromovým rachotem dolů.
Když otevřel oči, uviděl veverčáka, jak sedí vysoko na vrcholku buku.
"Tys to nečetl?" křikl veverčák.
"Nestihl jsem to dočíst," řekl slon. "Co to tam bylo po tom POZOR?"
"NESPADNI," zavolal veverčák.
"Nespadni?" zeptal se slon. "A co já teď s tím?"

JEDNOU BRZY RÁNO ZAŤUKAL MRAVENEC veverčakovi na dveře.
"To je prima, že tě vidím," povídá veverčák.
"Kvůli tomu jsem ale nepřišel," řekl mravenec.
"Ale chuť na trochu sirupu přece máš?"
"No, to jo, ale jen trošku."
S pusou plnou sirupu vysvětloval mravenec, proč vlastně přišel.
"Nějakou dobu se neuvidíme," povídá.
"Proč ne?" podivil se veverčák. Moc se mu totiž líbilo, když se mravenec jen tak stavil. Měl pusu plnou kaše a s očima dokořán zíral na mravence.
"Abychom přišli na to, budeme-li si chybět," vysvětloval mravenec.
"Chybět?"
"Chybět. Přece víš, co to znamená?"
"Nevím," nato veverčak.
"Asi je to něco, co cítíš, když tu něco není."
"A co cítíš?"
"A o to právě jde."
"Tak si teda budeme chybět," řekl veverčak smutně.
"Ne," povídá mravenec. "Protože můžeme taky jeden na druhého zapomenout."
"Zapomenout! Na tebe?!" vykřikl veverčak.
"No tak," povídá mravenec, "nekřič tak nahlas."
Veverčak si položil hlavu do pacek. "Já na tebe nikdy nezapomenu," povídá tichounce.
"No jo," nato mravenec. "To teprve musíme vyzkoušet. Ahoj."
A velmi nečekaně vyšel ze dveří a spustil se po kmeni buku dolů.
Veverčak pocítil, že mu mravenec chybí už teď.
"Mravenečku," zavolal. "Chybíš mi!" Jeho hlas se odrážel mezi stromy.
"To teďka přece ještě nejde," povídá mravenec. "Vždyť ani nejsem ještě pryč."
"Ale je to tak a je a je!" vykřikl veverčak.
"Musíš přece nějaký ten čásek počkat," ozval se mravenec z dálky.
Veverčak si povzdychl a rozhodl se čekat. Ale mravenec mu scházel čím dál tím víc. Někdy myslel chvilku na kaši z bukvic nebo na broukovy narozeniny ten večer, ale za chvilku mu mravenec chyběl zase.
Odpoledne to už veverčak nemohl déle vydržet a šel ven. Neudělal ještě ani tři kroky a potkal mravence, unaveného, zpoceného, ale spokojeného.
"Jo, je to tak," povídá mravenec. "Chybíš mi a nezapomněl jsem na tebe."
"Tak vidíš," řekl veverčak.
"Vidím," přisvědčil mravenec. A vzali se kolem ramen a šli se podívat k řece na třpytivé vlny.

JEDNOHO SLUNEČNÉHO RÁNA ŠLI VEVERČÁK a mravenec na procházku do lesa. Cestou vysvětloval mravenec veverčákovi, proč slunce svítí a proč, když prší, padají kapky, a ne lístky. Veverčak přikyvoval, čas od času řekl "jo" a myslel na něco jiného. Pomalu došli do končin, které už dobře neznali.
"Já vím, kde jsme," povídá mravenec.
"Ty víš všecko," řekl veverčak.
"Tak dobře jako..." nato mravenec a dodal: "Víš ty vlastně vůbec, proč roste strom do výšky, a ne do stran? Do stran by to přece bylo jednodušší."
Veverčák to nevěděl a býval by se to určitě dověděl, kdyby nebyli přišli na malý palouček. To místo neznali a nevěděli, kdo tu bydlí.
Uprostřed paloučku stál veliký prostřený stůl a na něm talíře, sklínky a misky plné těch nejchutnějších jídel. Z některých jídel se kouřilo, v jiných jako by to kvasilo nebo se z nich linuly sladké vůně.
"Hmmm!" ozval se mravenec a musel se držet, aby hned někam nestrčil prstík.
A nikde nikdo.
"Hééj!" zavolal veverčák.
"Všechno nejlepší!" zavolal mravenec.
"Je tu někdo?" zeptal se veverčák.
"Tak my se do toho dáme," křikl mravenec, který se už díval na homolku cukru. Veverčák ho taktak stačil zadržet.
Po větru nebylo ani vidu, ani slechu, slunce svítilo, cukr se roztékal a široko daleko nikdo nebyl.
"Budu počítat do tří," povídá mravenec a hned s tím počítáním taky začal.
"Tss," ozval se veverčák, "tak teda nevím."
"Tři," řekl mravenec, který už vůbec nic neslyšel a již všechno ochutnával.
Veverčák si za chvilku vzal taky něco k zakousnutí. A tak tam hezkou chvíli seděli a pochutnávali si. Slunko se už klonilo k západu, když konečně vstali a chystali se cestu domů.
Najednou uslyšeli nějaký hlas: "Mockrát vám děkuju." Rozhlíželi se kolem dokola. A tu uviděli vodní vílu. Seděla skoro neviditelná na větévce keře.
"Jé, nezlob se na nás," povídá veverčák.
Mravenec se nezmohl na nic, co by k tomu dodal.
"Víš," řekla vodní víla, "vždycky se bojím, že toho mám málo a že to k ničemu není. A proto se schovávám. Když pak nikdo nic nechce nebo mu něco nechutná, no pak tu nejsem."
"Jé, vílo," řekl veverčák.
Vodní víia změnila barvu a ustoupila o krůček.
"Dál už budu slavit své narozeniny sama," řekla rychle.
"Zítra ti přinesu dárek," povídá veverčák.
Mravenec přikývl jen s námahou.
"Co máš ráda?" zeptal se veverčák.
Ale víla už zmizela za lístkem keře. Schylovalo se k večeru a víla měla narozeniny.

MRAVENEC A VEVERČÁK BYLI JEDNOU na vycházce déle než obvykle. Klestili si cestu neznámým hustým porostem a křovisky. Dlouho si spolu povídali, až už nakonec vůbec nevěděli, co by si ještě měli povídat, a tak mlčeli. Pod prastarým stromem ve studeném lesním výběžku narazili na mamuta.
"Kdo je to?" zašeptal veverčák.
"Mamut," šeptl mravenec, který znal dokonce i jména neexistujících zvířat.
"O tom jsem ještě neslyšel," řekl veverčák.
"Ne, neslyšel," nato mravenec.
Mamut žvýkal tenké stéblo suché trávy a podíval se na obě zvířátka unavenýma očima.
"Kdo jste?" zeptal se.
"Já jsem mravenec," povídá mravenec. "A tohle je veverčák."
"Ale na tom vlastně nesejde," řekl mamut. "Já stejně nikoho neznám."
"Nikoho?" zeptal se veverčák.
"Nikoho," řekl mamut.
"Ani mouchu?"
"Mouchu?"
"A slona?"
"Slona? O tom jsem nikdy neslyšel."
Mamut se rozzíval.
"Jde na tebe spaní?" zeptal se mravenec.
"Spaní?" zeptal se mamut. "Nikdy jsem ho neměl. Kde ho mají?"
Mravenec a veverčák mlčeli. A tu se mravenec zeptal: "Kdy máš narozeniny?"
"Nemyslím, že bych nějaké měl," povídá mamut.
"Ale co potom slavíš?" ptal se veverčák překvapeně.
"Nic," nato mamut.
Kabát měl tenoulinký, samou díru, a jeho chobot vypadal unaveně a byl celý ztěžklý. A přitom mu oči pomalu bloudily sem a tam, z veverčáka na mravence a z mravence na veverčáka.
Veverčák mamutovi navrhl, že by brzy mohli něco slavit. Ale mamut zavrtěl hlavou.
"My máme oba dost času," řekl ještě veverčák.
"Já ne," nato mamut.
"Já nemám vůbec žádný čas." A dál žvýkal stéblo suché trávy, pokyvoval hlavou a vypadal, že už veverčáka a mravence ani nevidí. Nechali ho být a šli zase zpátky do lesa.
"Mohli bychom mu pomoct získat čas?" zeptal se veverčák opatrně.
"Nemohli," povídá mravenec.
"Náš čas mu nesedí."
"Je moc dlouhý?" zeptal se veverčák.
"Moc krátký," řekl mravenec.

RÁNO BYLO V LESE PŘEKRÁSNÉ. Drozd seděl na keři pod dubem a tichounce pískal. Kapr čas od času dovolil vodě v rybníce, ať se čeří. Nefoukal vítr, sluníčko svítilo ve větvích a tu a tam posvítilo i na kapku rosy, a ta se zatřpytila. Břeh řeky vypadal, jako by z něj stoupala pára. Už bylo dost teplo, i když bylo ještě brzy po ránu.
Veverčák vstával časně. Ucítil vůni pryskyřice a šeříku. Klátil nohama ve vodě a přemýšlel, jestli bude kdy ještě hezčí den, než je dnes. Třeba den s tlustou sněhovou peřinou? Nebo den s černými mraky v dálce, když slunko ještě svítí, ale už se blýská, tak nádherně, že se až jednomu chce to blýskání zachytit?
Vedle veverčáka ležel list papíru. Veverčák chtěl napsat dopis. Chtěl zas jednou někomu dát o něčem vědět, ale nevěděl komu a co. Vzal pero a psal:
Milý...,
Potom pero zase položil. Chtěl napsat kdekomu: albatrosovi, vorvaňovi, buvolovi, rejskovi. Chtěl každému k něčemu popřát nebo ho někam pozvat nebo se zeptat, jestli i oni někdy prožili tak nádherný den. Ale komu napsat dřív? Přemýšlel se zavřenýma očima. V myšlenkách uviděl poušť a bylo tam hrozně horko. Veverčák si vyhledal skalní stín a hned usnul.
Najednou se s leknutím probudil. Kolem slunce plul malý, skoro průhledný mráček. Veverčák hned věděl, kde je, a vzal si zase pero. Napíšu mravenci, napadlo ho, a je úplně jedno, co. Přečetl si, co už napsal.
Milý veverčáku,
Veverčák svraštil čelo. Milý veverčáku, a tohle že sám napsal? Ale vtom přišel na to, co napíše dál. Ptáš se sám sebe, jestli už jsi někdy zažil tak krásný den. Odpověď zní: ne.
Zdraví veverčák.

Zvláštní dopis, pomyslel si veverčák. Přesto ho však odeslal. Lehounký vánek mu dopis o něco později zase přinesl. Veverčák ho otevřel a četl:
Milý veverčáku,
díky za dopis. Chci ti jen dát vědět, že je mnohem víc takových dnů, cos ještě nikdy nezažil. Bezpočet.
Zdraví veverčák.

Veverčák se díval na nebe, na vítr, na keře, na vodu, pero a na svou packu.
Drozd zmlkl a kapr zmizel v hlubině. To byl ale den, pomyslel si veverčák a zavřel oči.

VRÁNA SI ODKAŠLALA.
"Tak nevím, jak začít," povídá vrána.
Veverčák se opřel v křesle a vážně se na vránu zadíval. Vrána se kabonila. Pírka měla bez lesku, byla celá zmačkaná a i lesku v očích měla pomálu.
"To neva," povídá veverčák mile. "Tak začni jinak, třeba odprostředka...
"No jo, ale..." nato vrána. "Vždycky, když padá ze stromu list, myslím, že spadne na mě, a taky si myslím, že mě někdo chce vytrhnout ze spaní. Protože mě to vždycky probudí. A to pak slýchám přímo u ucha tlukot a syčení. Veverčáku, mám takovou nedobrou obavu."
Veverčák si položil konečky prstů na sebe a tvářil se, jako bv vránu pochopil. Obava, co to je, obava? Mohla by to být nějaká polívka? Zní to jako nějaká černá polívka s kousky toho nebo onoho.
"Hmmm," ozval se veverčák. "Ale když je tak nedobrá, proč ji nevyhodíš?"
"Vyhodit? Jak vyhodit?"
Veverčák si řekl: Tak polívka to teda nebude. Co to asi jenom je? Něco, co se nedá jen tak vyhodit. Že by nějaká kůra? "Ale šlo by to přece seškrábat? Jen tu obavu všecku seškrab!" povídá veverčák.
Vrána mlčela. A pak tiše povídá: "Myslím, že se k ní nedostanu."
"Ale jdi," povídá veverčák. "Tak to my se s mravencem stavíme a pomůžeme ti. To se zvládne."
"Bojím se, že to bude moc bolet."
"Ale ne, nebude," chlácholil ji veverčák. "Půjdeme na to jemně. Že bychom k tobě zaskočili zítra během dopoledne?"
Vrána se na veverčáka pátravě zadívala.
"Já mám tu obavu právě teď," řekla. "A jakou!"
"No, to se ví," nato veverčák. "Taky ještě není zítra."
"A nebudu si už pak myslet, že je tu slon jenom proto, aby mě odfoukl?"
"Co to s tím má co dělat?" zeptal se veverčák. "Slon přece nikdy do nikoho nefouká. Ale možná by bylo docela fajn, nechat se odfouknout někam hodně vysoko. Možná lítáš vždycky moc nízko! Leť teď klidně domů. My už ti zítra od té obavy odpomůžeme."
"Uvidíme," nato vrána zasmušile. Cítila obavu, jako by to byly tlusté lepkavé kapky stékající uvnitř jejích myšlenek.
"Tak zítra dopoledne," řekl veverčák.
Vrána si uhladila peříčka a vylítla ze dveří. Letěla nad keři a pochmurně krákala.
Snad to nevězí moc pevně, pomyslel si veverčák, protože pak na to se škrábáním nevyzrajeme. To bychom museli zavolat datla... no jo... uvidíme. Veverčák vyhodil do vzduchu bukvici, nechal si ji spadnout na nos a z nosu sklouznout rovnou do pusy. S chutí bukvici chroupal a rozhlížel se kolem.

O KOLJUŠČINÝCH NAROZENINÁCH ZPÍVAL komár písničku, a měl přitom nasazenou čepici, kterou při zpívání jedl. Když bylo po čepici, byla písnička celá.
Písnička to byla smutná, a tak si tu a tam někdo odkašlal nebo si setřel z tváře slzu.
"Děkuju ti, komáre," povídá koljuška.
"Pojďme ještě něco sníst!" vykřikl medvěd.
"Ano!" křičeli všichni.
Když si nandávali vrchovaté talíře, ozývalo se nedočkavé brumlání a pomlaskávání.
Komár se posadil do kouta a přemýšlel: Proč jen jsem tu čepici snědl?
Byla to jediná čepice, kterou měl. Vždycky ho rozbolela hlava, když v zimě lítal po lese bez čepice. Teďka musím celou zimu zůstat doma, pomyslel si. A k tomu mě ještě rozbolelo bříško. Už nebudu víckrát zpívat. Tak tam seděl a rozmýšlel. Všichni ostatní se nakláněli nad svými talíři a na komára zapomněli. Myslel na něho jen motýl a přiletěl k němu.
"To byla krásná písnička!" řekl a položil křídlo komárovi kolem ramen.
"Ach jo," povzdychl si komár. "Kdybych nebyl zpíval! Teď mám po čepici."
"Kdybys ji nebyl snědl, tak by tě ten zármutek zlomil," povídá motýl.
Komár se na něho překvapeně podíval.
"Jo," pokračoval motýl. "To mě často zlomí zármutek kvůli něčemu, co jsem řekl, co se mi zdálo nebo na co jsem myslel."
"A kdybys pak něco snědl..."
"To je ono," nato motýl. "Ale já už víc jíst nemůžu."
"Ale teď přece nejsi zarmoucený?" zeptal se komár.
"Ne tak, aby to bylo vidět," řekl motýl potichu.
"No ne," podivil se komár.
"Mám pro tebe doma jinou čepici," povídá motýl. "Mechovou. Přesně tvoji velikost."
"Jů, děkuju," nato komár. A začal si vesele bzučet. Najednou dostal motýl chuť na něco k snědku.
"Mám ti přinést něco sladkého?" zeptal se komár. Ale motýl zavrtěl hlavou a chvilku se komárovi zazdálo, že se dívá na zlomeného motýla.
"Přileť zítra," řekl motýl a odletěl.
Komár si šel sednout ke stolu a nalil si temně červenou šťávu.
"Krásná písnička," řekl veverčák.
"Jak chutná čepice?" zeptal se medvěd s plnou pusou.
"Brrr," otřásl se komár.

KDYŽ SE VEVERČÁK RÁNO PROBUDIL, občas nevěděl, co si má o sobě myslet. Protáhl se a uvažoval: Budu dneska rozhodný, nebo nerozhodný? Potom nějaký čásek o nerozhodnosti přemýšlel. To slovo se mu zamlouvalo - nerozhodnost -, ale nikdy ne a ne přijít na to, co to přesně znamená. Potom sám sobě říkával: "Veverčáku, dělej něco obvyklého nebo neobvyklého, nebo něco nového, nebo nedělej nic, nebo se dej do oblékání."
Většinou udělal to čtvrté: tedy nic. Ale když dlouho nic nedělal, býval sám se sebou nespokojený a volával: "Veverčáku, tak už si konečně něco vyber, nebo si nevybírej nic. Jedno nebo druhé. Nebo aspoň vzdychej." A i když si nic nevybral, byl přece spokojený, protože se rozhodl pro druhou možnost.
Myšlenky se mu motaly v hlavě jedna přes druhou a někdy se dočista zauzlovaly. Veverčák si užuž chtěl říct: veverčáku, no tak se rozmotej. Ale pro ten uzel na myšlenkách se k téhle myšlence nemohl dostat. Ležel bez pohnutí v postýlce a díval se ke stropu. Strop mu ale nic neříkal. Díval se a díval, dokud ho hlad nevyhnal z postýlky ke skříni, aby si tam vzal bukvici. Veverčák se pak svalil do křesla u okna a dal se tam dychtivě do hryzáni. Myšlenky se mu většinou nepozorovaně samy zase rozuzlovaly. Po takovém ránu bývaly veverčákovy myšlenky jednoduché a popřávaly mu klid. Veverčák líhal celý den na větvi přede dveřmi nebo na kraji lesa klábosil s mravencem o nedůležitých věcech. Někdy si dělali plány a jindy si zas říkali, že už nikdy nic nezažijí.
"To musí být přece nádhera," povídá mravenec.
"To jo," zamumlal veverčák napůl už ze spaní. Většinou ani nevnímal, že mu za chvilku mravenec zaťukal na rameno zavolal: "Veverčáku, jdeš se mnou?"
"Chrrr," zabrumlal veverčák. "Mravvvv, chrr..."
"Je to tu na nic," vykřikoval pak někdy mravenec. Ale veverčák dokonce často spal, i když ho mravenec táhl za ocásek s sebou do lesa, na cestu za velikánským a složitým dobrodružstvím.

"NO JO," POVÍDÁ NETOPÝR, "TEĎ SE TI TO SMĚJE..."
"Ale já se přece vůbec nesměju," řekl veverčák.
Seděli vedle sebe na větvi vrby nad žabákovou slavnostní tabulí. Světluška tančila, medvěd se pohupoval sem a tam, mravenec zrovna vydlabával obrovský kus medu a hledal ještě něco sladšího než tuhle nejsladší sladkost.
"...ale pro mě je nemožné," pokračoval netopýr.
"Ale já se vůbec nesměju," řekl veverčák znovu.
"Jo, jo," nato netopýr.
"Směju se?" zeptal se veverčák drozda, který seděl o větev výš. Veverčák se podíval se svraštělým obočím nahoru a nechal se pečlivě prohlédnout.
"Ne," řekl drozd pomalu. "Ne, nesměješ se."
"Vidíš," povídá veverčák netopýrovi. "Já se vůbec nesměju. Jak jsi na to přišel? Proč bych se měl smát? Rád bych se smál, ale nesměju se."
"Tobě se to mluví," řekl netopýr.
"Mně se to vůbec nemluví," nato veverčák. "Drozde, mluví se mi to?"
Drozd se hluboce zamyslel. Probral všechno, co slyšel veverčáka v poslední době říkat. Uvažoval, co by veverčák rád slyšel, a řekl: "Ne, tobě se to nemluví."
"Tady to slyšíš," povídá netopýrovi veverčák. "Mně se to vůbec nemluví."
"To se ti to teď řekne..." ozval se netopýr.
"To se mi to teď vůbec neřekne!" křičel veverčák. "Nemůžu říct vůbec nic! Nic!"
Netopýr mlčel a veverčák svěsil hlavu mezi ramena. Oslava pod nimi nerušené pokračovala dál. Mravenec se mezitím ztratil v medu a medvěd se svalil, kutálel se po břehu dolů a rozplácl se jak dlouhý tak široký v temné vodě.
Po dlouhé době řekl netopýr potichu: "Máš pravdu."
"Já nemám vůbec žádnou..." vyletěl veverčák. Ale nedokončil větu a zase svěsil hlavu mezi ramena. Později řekl: "Jo."
A tak tam seděli ještě nějaký ten čásek, čas od času říkali, že jeden z nich má pravdu. Přikyvovali, vzdychali a zase mlčeli.
"Pojď," řekl nakonec veverčák. Pod nimi už všichni spali. Netopýr přikývl, vstal, ani nezašelestil, a zmizel za pochmurného mávání křídly ve tmě.

"AŽ SEM. A DÁL UŽ NE," POVÍDÁ VEVERČÁK sám sobě. Udělal v písku čáru podél břehu řeky a zůstal stát na jedné straně čáry.
Už dávno si umínil, že takovou čáru udělá a že přes ni nebude chodit. Potom přinejmenším budu vědět, jak na tom jsem, myslíval si. Byl unavený a posadil se. Slunko pomalu zapadalo. V lese a nad řekou panovalo ticho a klid. Někdy se rozvoněla pryskyřice nebo vřesoviště. Veverčák si položil hlavu na packy a díval se na druhou stranu za čáru. Bylo to, jako by to tam bylo jiné. Ale nemohl přijít na to, co bylo jiné.
"Veverečku, veverouši," uslyšel najednou něčí volání.
"Co je?" křikl veverčák. Poznal hlas cvrčka.
"Pojď sem," volal cvrček.
"Kde jsi?"
"Tady."
Veverčák se rozhlížel kolem dokola a uviděl něco ve křoví.
"Ach," povzdychl si. "Sedíš na nesprávné straně čáry. Nemohu k tobě přijít."
"Pak to sním sám," povídá cvrček.
Veverčák se natáhl, aby viděl, co že to cvrček má. Opřel se horní polovinou těla daleko za čárou, ale viděl jen špičku cvrčkova ocásku. Vůně mu však připadala povědomá.
"Počkej chvilku!" vykřikl veverčák. Podíval se kolem dokola, jestli ho nikdo nevidí, a rychle ocáskem čáru vymazal. Možná že není tak docela dobré vědět, jak na tom jsi, pomyslel si.
"Už běžím," zavolal.
Ale když doběhl ke křoví, řekl cvrček: "Kdes vězel? Já jsem to zatím snědl sám."
"Co?" zeptal se veverčák.
"Jo,.. hm, jak se ta věc u všech všudy jmenuje..."
"Bukvice?"
"No, jo. Na mou duši. Jak to víš? Bukvice. Co je pryč, je pryč. Ale abych tak řekl, dobrůtka..."
Cvrček pokrčil rameny. Veverčák sklonil hlavu a šoural se soumrakem domů. Umínil si, že už víckrát nebude kreslit čáru ani si dávat úkoly. Ani chtít vědět, jak na tom je. A když řeknu ještě jednou "až sem", pomyslel si, pak musím hned zavrtět hlavou, jako že ne. Slibuješ? Přikývl a slíbil si to.

JEDHOHO JITRA DOSTAL VEVERČÁK dopis od Ibise. Byl to malý oranžový lístek papíru ve veliké modré obálce. V dopise toho nebylo mnoho.
Veverouši,
napíšeš mi ještě někdy?
Ibis.

Veverčák dopis prohlédl ze všech stran. To je zvláštní, pomyslel si. Ještě nikdy jsem tomu ibisovi nepsal. Ani nevím, kdo to je. Dlouho přemýšlel, a pak odepsal:
Milý ibisi, ne, už nenapíšu.
Veverčák.

Dopis pomalu odlétal pryč do daleka, až za poušť, kde ibis podle mravence bydlel. Je tam určitě osamělý, pomyslel si veverčák. V lese se pořád něco dělo. Netrvalo dlouho a veverčák na dopis i na ibise úplně zapomněl.
Po dlouhé době dostal veverčák znovu dopis.
Milý veverčáku,
já tobě taky ne.
Ibis.

Veverčák z dopisu nic nechápal. Zeptal se mravence, co "já tobě taky ne" znamená. Ale dokonce ani mravenec to nevěděl.
"To je zvláštní věta," řekl.
A ani slon ani sova nevěděli, co ta věta znamená. Veverčákovi to vrtalo hlavou čím dál tím víc. V noci slýchal ta čtyři slova, jak dupají v jeho snech.
"Já, Bum, Tobě, Bum, Taky, Bum, Ne, Bum."
Bolívala ho hlava, někdy se rozplakal a v kdejakém stromě, mezi větvemi slýchal, jak tam ta slova znějí. Nakonec si strčil do tašky dvě bukvice a vydal se do dálky, kde ibis určitě bydlel.
Cestoval pouští, po okraji světa blízko pod nebem a nakonec došel ke dvěma rákosovým stvolům.
"Ibisi!" zavolal veverčák.
Ibis vylítl ven, podíval se na veverčáka, svraštil obočí a řekl: "A kdo ty vlastně jsi? Já tě neznám."
"Já tebe taky ne," povídá veverčák zaraženě. Chvíli bylo ticho. Pak řekli oba najednou: "No ne!" O chvilku později seděli mezi rákosovými stvoly a pochutnávali si na půlce bukvice, která veverčákovi po dlouhé cestě ještě zbyla.
"Jsem zvědavý, jestli si máme hodně co vyprávět," povídá ibis, když byl s jídlem hotov.
"Já taky," nato veverčák.

KDEKDO VĚDĚL, ŽE STRAKA ZE VŠEHO nejraději odlétá navždy. Všechno ještě jednou dobře prohlédne, na každého zavolá: "Víckrát se neuvidíme." Uroní velikánskou slzu, odletí a za půl dne je zase zpátky.
"Vracím se nečekaně," říkává a prohlíží si překvapené obličeje.
Mravenec se chtěl dívat překvapeně a říci: "Jé, ty už jsi zase tady, a já myslel..." Slon si přitom položil chobot za ucho, aby se nesmál.
Ale jednoho dne odletěla straka opravdu navždy a v lese všechno ztichlo.
Už ten večer veverčák straku postrádal. A nazítří se i mravenec díval starostlivě vzhůru k nebi. Divné, pomyslel si, straka neřekla nic zvláštního, jen že odlétá navždy a že už se víckrát neuvidíme.
Den byl potemnělý a kdekdo mluvil o strace. Nikdo nikdy navždy neodešel, ať už to bylo kamkoli.
"Nemůžeš odejít navždy," řekla kobylka.
"A taky už nemůžeš nikdy nikoho nevidět," mínil špaček.
Zvířátka se rozhodla, že straku budou volat. Celým lesem se rozléhalo volání, ale straka se nevracela. Potom každý napsal strace dopis. Nebe se dopisy jen černalo. Dopisy vály do všech světových stran. Nepřišla však žádná odpověď. Nato všichni začali straku hledat. Celičký svět se zaplňoval hledajícími zvířátky. Marně. Nakonec se všichni vrátili zpátky do lesa. Tam se na paloučku pod dubem konalo shromáždění.
Ježek navrhl, aby si ještě jednou vše dobře promysleli. Racek to pokládal za zbytečné a chtěl, aby zavolali ještě jednou. Volavka chtěla napsat obrovský dopis, který by pokryl celé nebe.
Nakonec se ujal slova mravenec.
"Přátelé, navrhuji, že to vzdáme."
Dlouhými řadami zvířátek na paloučku zazněl vzdech, alel všichni s mravencem souhlasili.
"Já ne," zavřískla najednou z nejzazší řady straka.
"To není možné. Hledali jsme tě všude. Tys nedostala můj dopis? Kde se tu bereš?" vykřikoval jeden přes druhého.
Straka požádala o klid, odkašlala si a pak řekla: "Jsem na vždycky zpátky. Už mě víckrát neuvidíte, jak odcházím.
"Strako, strako," povídá mravenec. "Nic raději neříkej a zůstaň tady s námi."

O JEŠTĚRČIMÝCH NAROZENINÁCH seděli vedle sebe u dlouhé, krásně nazdobené tabule čmelák a sršeň.
"Jak se ti daří?" zeptal se čmelák a strkal si přitom do pusy kousek medu.
"Mizerné," povídá sršeň.
"Ale neříkej," podivil se čmelák a otřel si z horního rtu pár drobečků.
"Ba jo," řekl sršeň a smutně hleděl za ještěrčin domeček do dálky, kde ve větru šelestil černý topol.
Sršeň polkl a vyprávěl čmelákovi, co všechno už udělal, jen aby se té mizerné nálady zbavil. Celý měsíc jedl jenom samý med, učil se létat jen s jedním křídlem...
"Ale proč?" přerušil ho čmelák. "A už ti není tak mizerně?"
"Já nevím," řekl sršeň. "Ale možná, že je."
Naučil se počítat, naučil se zpívat, naučil se křičet, ale nic nepomohlo.
"Mám ještě mizernější náladu než předtím," rozkřikl se sršeň.
Čmelák se na něho ze strany podíval a uviděl vrásky a ztrápené koutky úst. Pokýval hlavou a nechápal, proč sršeň třeba nebzučel, netloukl křídly nebo neudělal kotrmelec. Nic veselejšího přece není, myslel si.
"Kdyby sis jednou zabzučel..." povídá.
"Jé," vykřikl sršeň. "Já jsem se už tolik nabzučel. Až už jsem to vůbec nemohl poslouchat."
"Opravdu?" podivil se čmelák.
Sršeň si odkašlal a hlasem, který připomínal rachocení hromu, pronesl: "Mně je tak mizerně, že mě, že mě..." Položil si hlavu na stůl vedle talíře a už nepromluvil. Jen ramena se mu třásla.
Nastalo ticho. Ostatní hosté přestali jíst a dívali se na sršně. Každý už alespoň jednou o nějaké té mizerné náladě slyšel, ale nikdo nevěděl, jaká je to hrůza.
Tu zvedla hlavu zmije a sklouzla na sršňovu židli. Sršeň jako by ještě vzlykal. Zmije se svezla vedle něho a olizovala mu záda.
"Myslela jsem si to," povídá. "Myslela jsem si to. Vůbec nechutná mizerně. Taková hloupost."
Sršeň zvedl hlavu a otráveně se na zmiji podíval.
"Mně je ale fakt mizerně," řekl.
"Taková hloupost," nato zmije."Mizerná je vichřice, mizerná je sněhová břečka, mizerný je kluzký písek. Ale ty ne."
Zmije si čichla k jednomu ze sršňových křídel.
"Vidíš, voníš po radosti a tady dokonce voníš po kytkách." Ukázala na koneček křídla.
Taky slon přišel blíž a přivoněl si ke druhému křídlu.
"Namouduši, voníš po radosti. To je ale pěkná vůně!"
Kolem dokola se ozývalo hlasité halasení a v něm se sršňovo vzlykání ztratilo. Potom se dali zase všichni do jídla a do slavení. Čmelák se málem udusil báječným piškotem. Sršeň se díval nazlobeně, ale nikdo si ho nevšímal. A tu se rozvzlykal doopravdy. To ho dočista přemohl strašný smutek.

JEDNOHO DNE SLUNCE TOLIK PÁLILO, ŽE se skoro všechna voda vypařila. V řece zbývalo tu a tam jen trochu tmavého bahna. V něm se tlačil kapr, pstruh a koljuška.
"Pověs něco před slunce," křičeli ti tři na drozda.
"Co?" křikl drozd.
"Něco!" zakřičeli zas ti tři. "Všecko!"
Ale drozd neměl nic, co by před slunce zavěsil.
Když vážka letěla nízko nad vyschlým řečištěm, vrazila do oblázku a úhoř uvázl v suchém bahně.
Veverčák, mravenec a některá jiná zvířátka stála na břehu a hleděla dolů.
"Jsem celý přeschlý," naříkal si kapr.
Zvířátka se mezi sebou radila a vyslala vránu, tesaříka a slona, aby došli pro mrak.
Ti tři byli pryč dlouho, protože široko daleko žádný mráček nebyl. Ale nakonec přišli se starým, šedivým mrakem.
"Radši se na něho nekoukejte," řekl brouk. "Ten mrak není k ničemu."
Byl to takový odrbaný mrak. A kdyby to zrovna nebylo tak vážné, veverčák by se určitě dírám a trhlinám v tom mraku zasmál.
Vrána a slon vytahovali mrak nad řeku a brouk přitom udílel rady.
"Pospěšte si," volala štika.
"Trochu doleva," volal brouk.
"Stojíš mi na ploutvi," vykřikl pstruh.
"Já už dál nemůžu," zamumlala koljuška, napolo schovaná pod vyschlým žabincem. Mrak konečně visel nad řekou. Vrána vzlétla a zobákem do něho píchla.
Mrak se roztrhl a dolů spadla najednou obrovská spousta vody. Losos a okoun vyskočili, rozrazili ocasem vzduch a rychle odplavali.
Na obloze po mraku nezbylo vůbec nic, slunce pražilo ještě silněji než předtím. Ale v dálce se objevilo pár mráčků, které rostly, temněly a připlouvaly blíž a blíž. Veverčák a mravenec museli nakonec utíkat, aby byli před deštěm doma.

"DOKÁŽEŠ STÁT NA JEDNÉ RUCE?" ZEPTAL se jednou odpoledne veverčák mravence.
"To je hračka," řekl mravenec a postavil se na jednu ruku. A ještě přitom druhou rukou na veverčáka mával. Veverčák nechtěl zůstat pozadu a o chvilku později už stál na jedné ruce v trávě taky.
"Ale dokážeš taky na jedné ruce mluvit? zeptal se mravenec.
"Jasně," řekl veverčák a nebezpečně se zakymácel, "ahóój, jé, jú, héj!"
"A dokážeš stát na ocásku? optal se mravenec.
Veverčák ještě nikdy na ocásku nestál, ale nafoukl tváře a na špičku ocásku se postavil.
"Jé," vykřikl s obdivem mravenec.
Teď teprve nemohl mravenec zůstat pozadu a udělal něco nevídaného, postavil se na pusu.
"No ne," podivil se veverčák.
Zrovna šel kolem slon. Ani on nechtěl zůstat pozadu a postavil se na chobot. A za chvilku šnek, oči na stopkách, si na jedno oko stoupl. Byla to tak úžasná podívaná, až se veverčák a mravenec svalili a jen stěží popadali dech. Tu šla kolem volavka a postavila se na zobák. Ale to raději neměla dělat, protože sejí zobák zabořil do země a volavka se nemohla pohnout a nemohla nic říct ani nic jíst.
Na ztichlou volavku vzhůru nohama byla smutná podívaná. Z rákosí vylezl žabák, pokyvoval hlavou a řekl, že je to hrůza. Mravenec navrhl, že všichni začnou tahat. Chytil volavku za nohu, vrána chytla za zadní nohu mravence, veverčák chytil za ocásek vránu a vylezl si na větev vrby. A vlaštovka odněkud z výšky tahala za veverčákův ocásek. Šnek počítal do tří a všichni pak zatáhli ze všech sil. Volavčin zobák pomalinku lezl ze země. Potom se ale prudce vymrštil a mravenec, vrána a veverčák vylétli s volavkou do vzduchu a spadli do řeky, zatímco vlaštovka prolétla mrakem.
"Už vůbec nemohu stát na nohou," povídá veverčák mokrý skrz naskrz mravenci cestou domů.
Mravenec se hluboce zamyslel.
"Myslíš," zeptal se, "že by stonožka taky dokázala stát na jedné noze?"
"Jasně," řekl veverčák a myslel už přitom na něco jiného.
Měl to na poličce ve skříni a mohl se do toho zakousnout. Mravenec mu sotva stačil.

JEDNOU POZDĚ VEČER ZAKLEPAL VEVERČÁKOVI na dveře mol.
Na ušmudlaném papírku měl napsáno: "Jsem ztracen. Nemohu mluvit. Pomoz mi. Mol."
"Jen pojď dál," povídá veverčák a za chvilku už mol seděl na židli a chroupal veliké zrnko cukru.
"Mám tě naučit znovu mluvit?" zeptal se veverčák.
Mol s plnou pusou nadšeně přikývl.
Druhý den, po vydatné snídani, učení začalo.
"Ááá...." řekl veverčak. Mol zavrtěl hlavou.
"Óóóó...pppp, rrrr, knknknkn,..." zkoušel to veverčak dál a roztáhl molovi čelisti, hýbal mu jazykem sem a tam, mačkal mu krk, foukal mu do nosu a hulákal mu do uší. Ale mol ani nehlesl.
K polednímu učení nechali a mol se pustil do veverčákova jedlového medu. Jíst mohl dobře a byl už taky mnohem tlustší než včera.
Odpoledne učení pokračovalo, ale mol neudělal žádný pokrok.
Mol nazítří ještě spokojeně vyspával a veverčak už vyběhl koupit čerstvý med. Cestou potkal mravence. Veverčak mu vypravoval o svém žákovi.
"No jo, mol," povídá mravenec.
"Ještě se nehnul z místa," řekl veverčak.
"Já už ho k mluvení přiměju," řekl mravenec a olízl si rty.
To odpoledne zůstal mol doma a procvičoval čelisti. Mravenec s veverčákem zatím dělali obrovský dort, celý z medu. Sám mravenec měl co dělat, aby se do něho nepustil.
Když byl dort hotov, přivedl veverčak mola.
"Ten je pro tebe," řekl veverčak a ukázal na dort, "protože to máš tak těžké."
Mol se na dort vykuleně zadíval, zhluboka se nadechl, polkl a začal jíst. Zrovna při tom kynul před očima. Po hodině nepřetržitého jídla už vůbec nemohl. Ale přesto jedl a jedl. Po dvou hodinách jídla se dostal doprostřed dortu. Poslední sousto ale ne a ne spolknout. Med mu vytékal z pusy k nohám, najednou uprostřed dortu stál před ním mravenec se zářícím kouskem medu v ruce. "Ještě jeden kousek," povídá mravenec.
"Jen si dej ještě jeden kousek. Je to taková dobrota. Jen si dej, molíku."
Pod molem se podlomila kolena, zůstal ležet na břiše a promluvil: "Já už nemůžu."
Pak zahanbeně mlčel.
Mravenec a veverčak ho vynesli z dortu a položili ho na keř.
"Jsi dobrý žák," povídá mu veverčak a poklepal mu na rameno a mravenec se zatím pustil do zbytků dortu.

KDYŽ BYLA ZEBŘINA OSLAVA V NEJLEPŠÍM, vstala myš, aby přednesla řeč. Přivítal ji tak hlasitý potlesk, že se až veverčak překotil. Těm, co už i spali, se zdálo, zeje bouřka, a tak se rychle poschovávali do bezpečných koutků svého spánku.
"Přátelé," začala myš.
Zvířátka se znovu roztleskala a rozjásala. Myš ještě nikdy žádnou řeč nepronášela. Všichni měli zato, aniž věděli proč, že myš umí neobyčejně pěkně mluvit.
Myš nabádala k tichu.
"Trápím se," povídá.
A najednou bylo na plácku v lese, kde zvířátka seděla a polehávala, naprosté ticho. Měsíc svítil a ozařoval napjaté obličeje.
"Trápím se," řekla myš znovu. "Protože už brzo domluvím a potom zůstane všechno, všechno ostatní, co mám ještě říci, stále nevyřčeno."
"Jejku," povzdychla si zvířátka. "Škoda, přeškoda."
"Už na to nezbude čas."
"Mluv věčně," vykřikl ježek.
"Jak dlouho trvá věčně?" ptal se kos šeptem holuba.
"Až už nikdo víc nemůže," řekl tichounce holub.
"Ne," nato myš. "Protože ještě ani pak bych nedokázala najít slova a říct všecko, co chci říct."
Zvířátka nechala klesnout hlavy do talířů nebo si je opřela o sousedovo rameno. Losos připlaval blíž k jeseterovi a slon se opíral losovi chobotem o bok.
"Děkuji vám," řekla myš tichounce a s vladařským pohybem pravé ruky si šla sednout.
Nebylo zvířátka, které by netoužilo po těch krásných věcech, co zůstanou nevyřčeny. A přesto všichni říkali: "Pověděla to tak moc hezky."
"Tak hezky nahlas."
"Tak dojemně."
"Tak krásně."
Jenom skřivánek znenadání zatřepal křídly. Zůstal viset nad stolem a zvolal: "Ale neřekla nic. Vůbec nic." Všichni mlčeli a dívali se na myš. Myš ale klidně hryzala pěkně uleželý sýr a řekla jen: "To jsem přece říkala."
"To přece říkala," volal teď kdekdo a díval se vzhůru na skřivánka.
"Nic! Nic," vykřikoval skřivánek. "Neřekla vůbec nic!"
Stoupal výš a výš, až zmizel za mrakem.
"Pojď, půjdeme," povídá veverčák. "Mám ještě co dělat."
"Já taky," nato brouk. "A není toho tak málo."
Za chvilku byla mýtinka prázdná, jen zebra tam ještě seděla a taky myš, která neúnavně hryzala a hryzala.
"A co žes to vlastně chtěla říct?" zeptala se zebra opatrně.
"Nic. Ale to jsem přece už řekla."
Zebra mlčela. Myš snědla uleželý sýr a dala se do tučného, ležel hned vedle nivy, hermelínu, ementálu a uzeného. A jedla a jedla.

"MRAVENEČKU!" ZAVOLAL VEVERČÁK dolů do strže. "Mravenečku! Mravenečku!"
Věděl, že tam mravenec není, že je na návštěvě u lva daleko v poušti.
To je zvláštní, pomyslel si veverčák, a stejně ho volám a přitom si myslím: kdoví, možná mi odpoví.
"Mravenečku! Mravenečku!"
Strž se příkře svažovala dolů a rostlo tam kapradí a pokřivené borovice.
Veverčák šel opatrně po okraji, uklouzl a skutálel se dolů.
"Mravenečku!" zavolal ještě jednou, ale teď už velmi silně a beznadějně.
Tu se kolem něho setmělo.
Kde asi teďka jsem? pomyslel si po chvilce. Opatrně šmátral kolem sebe. Ucítil něco slizkého.
"Mravenečku!" vykřikl. Ale myslel přitom: "Pomóóc!"
"Neboj se," povídá šnek. "To jsem já."
Veverčák si s ulehčením povzdychl a pomaloučku začínal něco rozeznávat. Nad sebou uviděl nebe, kolem sebe keře a pod sebou černočernou zem.
"Kde to jsem?" zeptal se.
"Jo," povídá šnek. "Co ti mám na to říct? Tady, řekl bych. Ale to ti toho moc neřekne."
"Ne," povídá veverčák. "A jak se odsud dostanu?"
"O tom jsem nikdy nepřemýšlel," řekl šnek.
"Mravenečku!" vykřikl veverčák nanovo. "Mravenečku! Mravenečku!"
"Co to znamená?" zeptal se šnek.
"Ach," povzdychl si veverčák, "vlastně nic."
"Mohu to volat taky?" zeptal se šnek. A volal tichounce a dlouze: "Mravenečku, mravenečku!"
Nepřišli na nic jiného, co by tam na dně strže povídali nebo volali. A tak je tam taky našel mravenec, když se na krku labuťáka vracel z pouště a uslyšel zezdola z veliké dálky tichounké volání: "Mravenečku!"
"Co ty tady děláš?" zeptal se veverčáka mravenec, když přistál.
"Já myslel, že se už nikdy nevrátíš," povídá veverčák tiše.
"A já tady bydlím," řekl šnek. "Ale nevím, jestli to chceš vědět."
Mravenec se na šneka chvilku pátravě zadíval a pak řekl: "Pojď! Poleť taky."
A nastoupil s veverčákem labuťákovi na záda.
"Zůstanu zatím tady," řekl šnek. "Pro všechny případy, kdybyste na to dosud nepomyslili."
Labuťák roztáhl křídla a chystal se k odletu.
"Mravenečku," povídá šnek.
"Co je?" zeptal se mravenec.
"Mravenečku, mravenečku," nato šnek.
"Co to má znamenat?" zeptal se mravenec.
Šnek se podíval na veverčáka, jako by potřeboval pomoc.
"Ále," řekl veverčák, "vlastně to neznamená vůbec nic. Takpoletíme."
Vzlétli a letěli strží vzhůru rovnou do lesa.

BLECHA SE PROCHÁZELA PO LESE a sup ji přitom stále zastavoval.
"Já tady dohlížím," řekl sup, "a nic nedovolím."
Blecha se chtěla obrátit, ale sup jí to nedovolil.
"Dohlížím tu na všechny strany," řekl.
"Kam mám teda pak jít?" zeptala se blecha.
"To není moje věc," řekl sup.
Blecha se podrbala na nose a zamyslela se. Sup seděl na větvi a nespouštěl ji z očí.
Jak čekala a čekala, propadala se blecha postupně do země.
"No tohle!" vykřikl sup. "Ani zmizet si nemůžeš."
Ale blecha už mezitím zmizela. Sup se vrhl z větve dolů a vlétl do díry, kterou se blecha propadla do země.
"Achach," zaskřehotal. Jeho hlas se odrážel od černých stěn.
Letěl hloub a hloub, ale blechu stále ne a ne dohonit.
Někdy si na chvilku pomyslel, že už ji vidí nebo že slyší šustění jejích křidélek, ale pak kolem něho bylo zase jen ticho a temno.
Čím letěl hloub a hloub, tím mu bylo větší horko. Tak bych rád věděl, kdo to tu hlídá, pomyslel si sup.
Nepřekvapilo by mě, kdyby to tu nehlídal nikdo.
Konečně se dostal do velikánského podzemního sálu. Neklidně poletoval kolem dokola a číhal, ale po blešce nebylo ani vidu ani slechu. Přilétl ke dveřím, které byly zamčené. Byl to jediný východ ze sálu. na dveřích visel lístek: Počkej tu chvíli, hned jsem zpátky.
Ach jo, pomyslel si sup. To je určitě od blechy. Takový lístek bych nikdy nenapsal.
Klidně čekal a čekal a přitom nespouštěl z dohledu tmu ani sám sebe.
Čekal dlouho. Nakonec čekal tak dlouho, že nemohl pohnout ani pírkem. Dokonce už by býval tehdy rád odešel nebo vyrazil dveře nebo zakřičel, ale už to nedokázal.
Jé, pomyslel si ještě, teď už vlastně nemusím dávat na sebe pozor. A překvapeně se usmál.

JEDNOHO PŘEKRÁSNÉHO DNE BRZY NA jaře, když slunko mělo stěží dost síly, aby prosvítilo ranní mlhu a tráva se už pomalu chystala, že zase poroste, povídá vosa: "Nemůžu si na nic stěžovat. Na nic. O to ale vlastně nejde. Jedna věc mě ale trápí."
"Jaká?" zeptal se tesařík.
"To nevím," povídá vosa. "Pořád o tom přemýšlím a vím, že to něco je, jenom nevím co."
"Já to taky nevím," řekl tesařík.
"Ne," nato vosa.
"Udělej si na žihadle uzel," povídá slon. "Potom už nikdy nic nezapomeneš."
"Ale to pomáhá, jenom než něco zapomeneš," povídá vosa.
"Povol si trošku pásek," radil medvěd. "Myslím, že to tě trápí."
"Ne," povídá vosa. "Ten sedí jako ulitý."
"Kdybys měla paroží," povídá los, "to bych pak věděl. To by pak bylo svěděni. Hrůza. Podrbej se trochu... tam... ne, tam na om výčnělku... Jak jen se tam tomu říká..."
Vosa se drbala a los si s úlevou oddychl.
"Podle mého," povídá labuťák, "jsi myslela včera večer, o hadových narozeninách, na něco nesprávného."
Ale vosa zavrtěla hlavou.
"Možná jsou to dvě véci" řekl mravenec.
"Ne, jedna věc," nato vosa. "Jen jedna věc."
"Nikdy na to nepřijdeš," ozval se z dubu výr. "A to je přesně to, co tě trápí."
"Ale na co nikdy nepřijdu?" vykřikla vosa nešťastně.
Výr pokýval hlavou a starostlivě zavřel oči.

VEVERČÁK A VRABEC SI POMALU VYKRAČOVALI lesem a mluvili o tom, co je zrovna napadlo. Slunko svítilo a oni neměli nic zvláštního na práci.
Vrabec veverčákovi vykládal, jak se dá změřit hloubka spánku. "Sám jsem to objevil," řekl a smetl jakási drobná smítka z křidélek. "Postavíš se na deset kroků od někoho spícího a potom řekneš jeho jméno stejně hlasitě, jako já teď řeknu hu. Hu."
"Hu?" zeptal se veverčák.
"To je míra," vysvětloval vrabec. "Když se neprobudí, popojdeš k němu o krok a znovu řekneš jeho jméno. Říkáš ho tak dlouho, dokud se neprobudí. Počet kroků, které jsi udělal, je hloubka spánku."
"Jé," podivil se veverčák.
"Podívej, tamhle leží tesařík a spí," povídá vrabec.
Šli zrovna náhodou kolem tesaříka, který spal pod dubem a tichounce chrápal.
"Dávej dobrý pozor," řekl vrabec. Poodešel od tesaříka deset kroků, otočil se a stejně hlasitě jako před chvilkou řekl "hu," zavolal: "Tesaříku!"
Nic se nedělo. Tesařík spal dál. Vrabec popošel o krok blíž a řekl znovu: "Tesaříku!"
A nestalo se zase nic.
Tak vrabec pokaždé popošel k tesaříkovi o krok blíž, až stál před jeho uchem a dost nahlas vykřikl: "Tesaříku!"
Ale tesařík spal a spal.
Vrabec se otočil k veverčakovi a povídá: "Spí nezměřitelně hluboce."
"Co je nezměřitelně?" ptal se veverčák.
"Jo..." nato vrabec. "To je například to, co se nedá změřit, například jak teplý je čas nebo kdo má nejvíc rád vzduch nebo kdo má nejnarozeninovatější narozeniny..."
"Jé," podivil se veverčák.
Něco zašramotilo.
"To nemůžete jít někam dál a bavit se tam?" zeptal se tesařík. "Já tu spím."
Vrabec a veverčák šli dál.
"Tesařík je špatný příklad," povídá vrabec. "Ten spal jenom jako."
Nějaký čásek šli dál mlčky.
"Je to dobrá metoda," řekl vrabec.
Veverčák mlčel. Později natrefili na lva spícího v trávě.
"Ach," vydechl vrabec. "To je dobrý spáč. Dávej pozor."
Udělal deset kroků, otočil se a zavolal: "Lve!"
"Co je?" zařval lev a vyskočil.
"Ha, tady to vidíš," povídá vrabec veverčakovi. A lvovi řekl:
"Neměls mít tak lehké spaní."
"Jo," nato lev a díval se nazlobeně.
"No?" povídá vrabec veverčakovi.
Veverčák přikývl. Šli dál a lev pořád ještě řval: "Ale jak já teď zase usnu?"
Vrabec si uhladil peří a povídá: "Právě vynalézám, jak lze změřit, jak hluboce někdo přemýšlí."
"Hola!" řval ještě v dálce lev.
"To bude něco," povídá veverčák.
"Ach, když chceš, můžeš vynalézt všecko," povídá vrabec.

JÁ BUDU TAK DLOUHO CVIČIT," POVÍDÁ jednou šnek mravenci, "až dokážu běhat rychleji než ty."
"No..." řekl mravenec a podíval se ze strany jna šneka. "To bych pak teda hned začal."
"Taky že jo," nato šnek. Zalezl do křoví, udělal si dráhu a dal se do cvičení. Mravenec ho poslouchal, jak kňučí a je celý zadýchaný, zavrtěl hlavou a klidně se dál potloukal po lese. Řekl si, že si na břehu řeky pospí. Kdoví, o čem se mi bude dneska zdát, pomyslel si. Zanedlouho už ležel a spal. Zdálo se mu o jednom čísle, které nebylo velké, dokonce bylo menší než jedna, ale nikdy o něm zatím neslyšel.
Když šel večer domů a přemýšlel o tom čísle, zavolal na něho šnek. "Mravenče!"
"Co je?" ozval se mravenec a už viděl šneka, jak vylézá z křoví.
"Už jsem tak daleko," povídá šnek.
"A s čím?" zeptal se překvapeně mravenec.
"Dokážu běhat rychleji než ty."
Mravenec si vzpomněl na ranní rozhovor. Povzdychl si. Ale šnek už nakreslil čáru a řekl: "Až k řece." Počítal do tří a utíkal pryč.
Ke svému překvapení uviděl mravenec, jak šnek úprkem mizí mezi stromy.
Tu se dal taky do běhu, jak nejrychleji dovedl, a běžel po šnekově tenké slizké stopě.
Celý udýchaný doběhl k řece, kde šnek nakreslil cílovou čáru. Šnek už si zatím klidně umýval domeček.
"Vyhrál jsem," povídá.
Mravenec neřekl nic, stiskl pevně čelisti, díval se na druhou stranu a doufal, že ho neviděl veverčák.
"Zítra budu létat," řekl šnek. "Nejdřív jdu cvičit."
Mravenec šel domů a tu noc spal špatně. Nazítří se přistihl, jak se chvilkami dívá k obloze. Ale myslel si, že šnek létat nikdy nedokáže. Nikdy. To prostě nejde. Pozdě odpoledne se šnek šinul pomalu kolem a neohrabaně se plácal. Vrávoral, narážel na vrcholky stébel trávy, strašně se nakláněl na stranu, ale létal.
Když šnek uviděl mravence, zamával a křikl: "Jdeš si taky zalétat? Je to prima, jenom se musíš vznést." Mravenec se zadíval na zem, vší silou kopl do volně ležícího kořene a pak odešel domů.

KDYŽ JEDNOU VEVERČÁK NEMOHL spát, lehl si do mechu na záda. V lese bylo ticho a horko a nad veverčákem se klenulo nebe. Náhle vevererčák vyskočil.
Proč je mi najednou tak smutno? pomyslel si.
"Já to vím," zašeptal mu do ucha jakýsi hlásek. Veverčák nikoho neviděl a myslel si, že tu taky nikdo není. Podobá se to mému vlastnímu hlasu, pomyslel si a zaposlouchal se.
"Je to, protože brkstgkr," povídá ten hlas.
"Cóó?" zeptal se veverčák.
"Brkstgkr."
Tohle slovo veverčák neznal a hlas najednou zase zmizel. Veverčák se hluboce zamyslel, ale nedokázal najít žádné vysvětlení. A tak si zase lehl na záda. Nebe bylo zatím stále stejné. Veverčák se už ale nermoutil. Rozhodl se, že bude bedlivě pozorovat jednu hvězdu. Hvězda to nebyla velká, ani se moc netřpytila, ale hezká tedy byla a pěkně klidně svítila.
Zatímco se veverčák na hvězdu díval, nebe se pomalu přibližovalo. Po nějaké chvíli už ležel měsíc v lese pod dubem a některé hvězdy se poschovávaly za keře nebo za stébla trávy. Hvězda, na kterou se veverčák díval, připlula docela blizoučko. Veverčák ji mohl uchopit, natáhl ruku a zatajil dech. Ale sáhl vedle.
Tu opět zesmutněl a nebe zase mizelo vysoko ve vzduchu.
"To se stává, protože..."
A znovu tu byl ten hlas.
Veverčák měl chvilku pocit, že sáhl vedle nejspíš naschvál, ale jistě to nevěděl. Byla teplá tichá noc. Veverčák ležel na mechu a díval se vzhůru na hvězdy. A tu mu bylo smutno a potom zase udiveně koukal, hvězdy se přibližovaly a zase ustupovaly.
A veverčák měl znovu pocit, že...
A tak tam ležel a první kapky rosy mu ulpívaly na ocásku a jemný opar zahaloval hvězdy.

"TENHLE MED JE BÁJEČNÝ," ŘEKL MRAVENEC.
"Tenhle med je příšerný," povídá čmelák.
Seděli u dlouhatánského stolu mezi ostatními zvířátky. Kdosi měl narozeniny, kdosi jiný právě přednesl řeč a teď už konečně mohli všichni hodovat.
Mravenec si vzal ještě jednou do pusy a povídá: "Máš pravdu, ten med je příšerný."
Čmelák si vzal taky ještě jeden kousek a povídá: "Ne, ty máš pravdu. Ten med je báječný."
"Nesmysl," nato mravenec. "Nemám vůbec pravdu. Ty máš pravdu."
"Vůbec ne," nato čmelák. "Pravdu máš ty. Ať tak nebo tak, já nemám naprosto žádnou pravdu."
"To by se ti hodilo, že?" řekl mravenec. "Ale tak snadné to zas není. Ty - máš - pravdu."
Čmelák vybuchl, šťouchl do mravence a vykřikl. "Pravdu máš ty. A basta!"
Mravenec se ztěžka zvedl, zatahal čmeláka za křídlo. Čmelák mravenci zakroutil tykadlem, mravenec popadl čmeláka v pase a zmáčkl ho, jak nejsilněji dovedl.
"Jau," vyjekli oba dva. "Ale pravdu máš stejně ty."
Čmelák už nestačil chytit ubrus, takže medvěd, kapr, drozd a další přítomní uviděli, jak se jejich dobrůtky dávají do pohybu a padají ze stolu dolů na zem i s ubrusem. Mravenec ztrácel dech a chraplavě vykřikoval mezi pomlkami: "Já... nemám... žádnou... pravdu."
"To tak," bzučel čmelák divoce a strčil mravence s vypětím všech sil pod stůl.
"Pěkná oslava," mumlal medvěd, který stačil zachránit jenom svou lžíci, a kapr zatím zklamaně hleděl na vyschlou vodu.
Pod stolem pokračovali čmelák a mravenec ve své bojůvce. Ani jeden nechtěl uznat svou pravdu, ať měli vykloubených nohou sebevíc, ať jim ze zad padalo sebevíc pylu. Ostatní zvířátka šla celá hladová zasmušile domů. Ty nejlepší zbytky jídla se válely páté přes deváté na zemi a nikdo už nevěděl, kdo tu co slavil. Pozdě v noci byli čmelák a mravenec vyčerpaní a leželi vedle sebe na zemi. S posledním vypětím sil ovinul čmelák křídlo kolem mravence.
"Bude ti zima," povídá čmelák.
"Ne, strašné horko," řekl mravenec, který vypadal rozpáleně.
"Máš pravdu," řekl čmelák, ale křídlo nechal ovinuté kolem mravence.
Mravenec neřekl nic a objal čmeláka svou jedinou nezraněnou nohou. Mravenec počkal, až čmelák usne. Pak velmi tichounce řekl a třásl se: "Ty taky."

BYL TEPLÝ VEČER ZAČÁTKEM LÉTA a motýl oslavoval své narozeniny. Zvířátka seděla u dlouhého stolu a čekala na dort, který se měl objevit co by dup.
"Héééj," křikl medvěd, který byl netrpělivější než jindy. Najednou se rozhrnul keř a objevil se motýl s dortem, který byl tak lehounký a nadýchaný, že se zrovna vznášel. Motýl ho pevně svíral.
"Jéé," vykřikla všechna zvířátka a čichala přitom libé vůně, které kroužily před dortem. "Aj," vykřikl medvěd, vyskočil a rozběhl se k dortu. "Pozóór," zavolal motýl. Ale medvěd už vší silou provrtal po straně dort palcem, aby mohl ochutnat jako první. Motýl dort upustil a vykřikl: "Ale já ho musím ještě pocukrovat!" Ale už bylo pozdě. Dort se pomalu vznesl do výšky. "Héj!" vykřikl medvěd a ze strany se dortu pevně chytil. Ale dort se vznášel dál, šikmo vzhůru až nad rybník. Tam se jeho nadýchanost vyrovnala s váhou medvěda, který se divoce mrskal, visel pod dortem a už neměl odvahu se pustit.
"Pomóóc," křičel, ale nikdo nevěděl, jak mu pomoci. Tu noc bylo bezvětří. Zvířátka se opírala o trávu a udiveně hleděla na dort, na medvěda a na měsíc. Motýl přitom rozděloval pylové koláčky, které pro jistotu upekl. Teprve ráno, když vyšlo slunce, se dort pomalu rozpouštěl a padal i s medvědem po kapkách dolů do rybníka. Medvěd se vyhrabal mlčky na břeh a běžel rychle domů.

KDYZ JEDNOU SEDĚL VEVERČÁK POD vrbou, uslyšel nad sebou červotoče, jak si mumlá: "Už jsem zase zabloudli... vidíš... musím samozřejmě úplně nazpátek."
Veverčák cítil, jak červotočovi je, a zaťukal na kmen.
"Ahoj, červotočku," zavolal.
"Kdopak to tam zas je?" křikl červotoč.
"Já, veverčák. Jsi ve druhé postranní větvi třetí postranní větve po rozdělení první hlavní větve na straně u vody."
"Cos to povídal?"
"Jsi ve..."
"Já ti špatně rozumím. Mluv trochu víc nahlas."
"Jsi..." hulákal veverčák.
"Ne," řekl červotoč. "V tom se ani trochu nevyznám. Pojď sem."
"Já už tady jsem," nato veverčák.
"To jo."
"Co říkáš?" zeptal se veverčák.
Ale nikdo neodpovídal. Takhle se moc daleko nedostanu, pomyslel si veverčák. Ve vrbě bylo ticho. Veverčák dál upřeně hleděl za vodu.
Po dlouhé době zase červotoče uslyšel, tentokrát z konce nejdelší větve, která se ve větru komíhala nízko nad vodou.
"Kampak jsem se to dostal ted?" drmolil červotoč. "Ať se vydám kamkoli, nikdy to nevyjde. Co je zas tohle?" Veverčák uviděl červotočovu hlavu, jak vykukuje za koncem větve.
"Už to taky vidím," povídá červotoč. "Vzduch."
"Ahoj, červotočku," pozdravil veverčák.
"Kdo že to tam zas je?" optal se červotoč.
"To jsem já, veverčák."
"Proč si tam tak sedíš ve vzduchu? Ty jím neprojdeš?" Veverčák nic neříkal.
"Mysli taky někdy trochu rychleji," řekl červotoč. "A co je to támhle za tebou za divnou věc?"
"To je slunce."
"Co je zas tohle za odpověd?" povídá červotoč.
Veverčák si povzdychl.
"Vidíš, moc vzduchu, to máš z toho," nato červotoč.
Veverčák zavřel oči, uslyšel nějaké praskání, oči zas otevřel a uviděl červotoče, jak běží hned pod kůrou dlouhé větve zase zpátky ke kmeni vrby. Ještě ho slyšel, jak mumlá: "Rychle zase zpátky do dřeva. Skoro se dusím. Rád bych se v tom vyznal."
Pak zmizel v kmeni. Ale hned nad zemí, kde byla vrba nejsilnější, veverčák ještě slyšel jeho volání: "Jo, teď to ale doopravdy nevím."

KDYŽ JEDNOU PLAVALA ŠTIKA PROTI proudu, doplavala až k vodopádu. To nedopadne dobře, pomyslela si, postavila si umíněně hlavu a plavala i velmi rychle nahoru. Zpočátku se jí to dařilo, ale za čas se unavila a nahoru plavala pořád pomaleji. V půli cesty k vodopádu už nemohla. Rozzívala se a usnula. Když se nazítří ráno probudila, pokoušela se plavat dál, ale nebyla dost odpočatá a nedařilo se jí to. Kolem řeky se potuloval slon a uslyšel štiku, jak vzdychá.
"Mám ti pomoct?" zeptal se.
Sestoupil do vodopádu, naráz ho vysrkl a o kus dál ho vyplivl do řeky. Štika uvízla ve vzduchu a spadla dolů do řeky.
"Teď to mám domů ještě dál," naříkala si.
"Kam se potřebuješ dostat?" zeptal se slon.
"Támhle," řekla štika a ukázala ocasní ploutví k vrcholku kopce.
"Vždyť je to blízko," povídá slon.
Popadl štiku chobotem, mrštil jí nahoru na kopec. Ale podcenil svou sílu. Štika letěla přes kopec a přistála v mraku, právě když se zvedl vítr a hnal mrak zpátky nad řeku. Tam se dalo do deště a štika spadla do vody. "To je hrůza," křičela štika.
Slon stál schovaný pod keřem a slyšel ji, jak volá. Běžel ke štice a ptal se jí, jaké to na tom kopci bylo. "Nebyla jsem tam," řekla štika.
"Opravdu ne?" divil se slon. "A potřebuješ tam ještě?"
"No samozřejmě," nato štika.
Slon ji znovu zdvihl, ale teď už velmi opatrně, a jemně ji hodil na kopec. Ten hod nestál za nic a štika přistála na topolu u řeky. Tam seděl právě špaček a stěžoval si:
"Kdybych tak věděl, k čemu jsem dobrý," povídá.
"Na to se raděj zeptej slona," řekla štika a padala přitom střechou na podlahu před špačkovu židli.
"Jé, štika..." podivil se špaček, a přitom klapal křídly o sebe. "Jdeš tak nečekaně."
Štika zalapala po vzduchu a zeptala se, jestli by se mohla vykoupat ve vaně. Tam jí špaček nabídl šálek čaje. "To jsem ještě nikdy nepila," povídá štika. Toho večera štika zapomněla, kam měla namířeno, a taky se zapomněla špačka zeptat, k čemu je dobrý. Měli si toho spoustu co vyprávět a smluvili se, že se sejdou častěji.
"U mě, nebo u tebe?" povídá špaček.
"Tady i tam," řekla štika.
"Tak k polednímu," řekl špaček.
"Nebo odpoledne," nato štika. "Odpoledne je to taky fajn."

BYL PĚKNÝ VEČER A ZVÍŘÁTKA UPROSŘED lesa oslavovala. Seděla u stolu a čekala, až to hodování začne. V čele stolu seděl labuťák. Poslední se u stolu objevila koroptev.
"Vzala jsem s sebou měsíc," povídá. A vytáhla ho z pod křídla.
"Běž si honem sednout," řekla kobylka.
"Kam ho mám položit?" zeptala se koroptev.
Labuťák chvilku přemýšlel a potom řekl: "Dej ho tam k tomu pařezu." Ukázal na sukovitý kus dřeva za sebou. Koroptev tam měsíc položila a přisedla si k ostatním.
"Mohu si ho na chvilku prohlédnout?" zeptal se mravenec, který ještě nikdy měsíc zblízka neviděl.
"Už začneme?" ptal se medvěd.
"To víš, že jo," řekl labuťák a medvěd se vrhl na mísu se sladkými koláčky plněnými medovou šlehačkou se skořicí. Mravenec spolu s cvrčkem zatím obcházeli měsíc.
"Je míň kulatý, než jsem si myslel," povídá mravenec.
"A jak je bledý," řekl cvrček. Položil nohu na okraj měsíce a chvilku ho hladil.
"Je úplně studený," řekl tichounce, "ale mně se líbí."
Za chvilku se zase posadili ke stolu a mysleli na dobroty před sebou: na cukr, smetanu, sirup a na med. Měsíc ležel u pařezu a šířil kolem sebe namodralý svit, který však zanikal ve svitu světlušky, co seděla u stolu vedle labuťáka.
Později večer byla oslava stále veselejší. Slon si nechtěně na měsíc sedl, aniž by si toho všiml. A vlaštovka ukazovala dvě hvězdy, které našla na nebi. Nechala je zářit na konečcích křídel a pak je dala labuťákovi, který si je pověsil na šňůrku kolem krku.
Uprostřed noci se všichni dali do zpěvu a do tance. Celý les se otřásal, listy padaly ze stromů a přikryly měsíc. Když vyšlo sluníčko, nebylo po měsíci ani stopy. A nikdo už si na něj ani nevzpomněl.

MRAVENEC A VEVERČAK STÁLI NA PLÁŽI. Byli už celé dny na cestách, a i když nic nezažili, byli s cestou spokojeni.
"Je to zvláštní cesta," řekl veverčak.
Mravenec přikývl.
Slunce se sklánělo nad mořem a veverčak s mravencem se rozhodli, že si v písku vyhloubí dolík a vyspí se v něm.
"Pokud jde o mě," povídá veverčak, "můžeme spát pod širým nebem."
Bylo parno a vzduch nad mořem se chvěl. Bylo bezvětří a moře, hlaďounké jako zrcadlo, se ani nepohnulo. Jak tam tak stáli každý se svými myšlenkami, začalo se slunce sklánět rychleji.
"Pozor," vykřikl mravenec.
Slunce spadlo plnou rychlostí do moře. Voda vystříkla do výšky, zasyčelo to a začalo se z ní kouřit, vypadala, že se vaří. Najednou se setmělo a hned se objevily první hvězdy. V moři zvedl hlavu žralok.
"Aúúú," zařval na celé kolo.
Za chvilku připlaval celý do červena rozžhavený na pláž. Nedlouho nato k pláži připlul taky delfín, rejnok a sépie, někteří s popálenými ploutvemi nebo se šupinami upraženými do černa. Nad hlavami jim se sténáním přelétla létající ryba.
"Hrůza," vykřikl žralok a otíral si pot z čela. "Tam je vedro..."
Ostatní ze sebe nevypravili ani slovo a dívali se, oči dokořán, do chladného černočerného vzduchu. Veverčak a mravenec chodili od jednoho k druhému, uhlazovali jim pokroucené žábry nebo čistili očouzené vousy. Měli hodně napilno a na spaní neměli ani pomyšlení. Postupně se zvířátka uklidnila a bolest se zmenšovala.
Moře bylo hlaďounké jako zrcadlo a ani se nepohnulo, měsíc svítil jako obvykle.
K ránu se zase slunce z moře vynořilo. Vylétlo rychle vzhůru. Na prozářené pláži bylo příjemně. Ještě napůl spící, hledali žralok, rejnok, delfín a sépie vodu. Veverčák a mravenec si vyhloubili dolík a pokusili se jít spát. Jak zavřeli oči, přelétla jim nad hlavami létající ryba zase nazpátek.
"Vlastně," povídá mravenec, "nikdy přesně nevíme, jak na tom s tím sluncem jsme."
Ale veverčák už ho neslyšel.

NA CVRČKOVĚ OSLAVĚ, KDE SE MĚL každý objevit v zeleném kabátku a s červenou čepičkou, měl drozd zazpívat písničku.
Dlouho nacvičoval, a když tam tak stál před tou spoustou červeně a zeleně, bušilo mu srdce až v krku.
Cvrček kývl a drozd začal. Vzal tón, ale hned zase zmlkl, protože to nebyl ten správný tón. Pak vzal jiný tón a ještě jeden a ještě jeden, ale vždycky to byl tón špatný.
"Nemohu najít ten správný tón," řekl nakonec zkroušeně.
Všechna zvířátka na chvilku zatajila dech a pak začala mluvit jedno přes druhé.
"Je pryč."
"Kdo je pryč?"
"Proč se nerozhlédne kolem?"
"Nenechal ho doma?"
"Proč on nemá červenou čepičku?"
Jedna otázka za druhou a odpověď nikde.
Veverčák a mravenec, kteří seděli vedle sebe, nad tím kroutili hlavami.
"Přece nemůže být pryč," povídá mravenec.
"Není to náhodou 'e'?" zvolal veverčák.
"Né," nato drozd.
Slon se optal, jestli to není 'u'. Kobylka přišla hned s několika tóny a skřivánek dokonce zazpíval celou písničku.
"Není to jeden z nich?" zeptal se, když dozpíval.
"Není," povídá drozd.
První tón drozdovy písničky nebyl prostě k nalezení. A bez jeho písničky nemohla oslava pokračovat. Cvrček nakonec všechny požádal, aby šli raději domů.
"Škoda," řekl ještě.
S mumláním se hladová zvířátka odšourala domů. Jen drozd stále otálel. Pro slzy by stejně nenašel tu správnou cestu.
Cvrček mu poklepal na rameno a povídá: "To nevadí, to se občas stává."
Ochladilo se a cvrček šel spát. Drozd zůstal sedět na větvi celý schoulený a myšlenky nechal jen tak běžet. A tu k ránu najednou první tón své písničky našel. Bylo to, jako by spadl z nebe. Drozd hned svou písničku zazpíval. Zněla pěkněji a srdečněji, než kdy jaká písnička zněla. Slyšela ho ale jenom světluška, která bývala často po nocích vzhůru a přemítala u svého světýlka. Písnička ji tak dojala, až si slzou zhasla světýlko.
Hned usnula. Potom už tam nebyl nikdo, kdo by poslouchal, jak drozd na temné větvi radostně jásá.

JEDNOHO RÁNA, KDYŽ KAŽDÝ DĚLAL TO, co obvykle, a slunce svítilo mezi mraky, přiletěla přes pastvinu do lesa moucha. Kotoule Zhoubná se jmenovala.
Ještě nikdy v lese nebyla. Znala jenom poušť a skalnaté pohoří.
První, co v lese uviděla, byl keř. Popadla ho a zmačkala ho do kuličky. Potom spatřila vrbu. Vytrhla ji ze země, pevně ji stiskla, vyždímala a mrskla s ní do dálky. Cvrček stál náhodou ve dveřích a viděl, jak kolem něho letí vrba.
"Co to tam děláte?" zeptal se.
Kotoule svraštila čelo, vrhla se na cvrčka a povalila ho.
"Jau," vykřikl cvrček. Vstal a utíkal pryč, co mu nohy stačily, a přitom hlasitě cvrkal a naříkal. Kotoule se nepárala ani s topolem ani s lípou a pak odběhla k rybníku. Převrátila rybník, voda odtekla pryč a žabák seděl najednou na holém dně.
"No tohle!" vykřikl žabák.
Pak se kotoule vrhla na řeku. Pokoušela se celou řeku vyzvednout z koryta, a tu se před ni postavili slon, mravenec a volavka.
"Kdo jste, to je vaše věc," povídá volavka, "ale zacházíte příliš daleko."
Slon popadl kotouli za křídlo, ale kotoule ho popadla za chobot a přehodila mu ho přes řeku.
"Húúúú..." zatroubil slon a jeho překvapené troubení se rozléhalo mezi stromy na protějším břehu.
Potom chytila kotoule za zobák volavku, a mravenec se stáhl rychle zpátky. Volavka přistála na vrcholku buku a vzbudila tam veverčáka.
Mezitím už kotoule řeku zvedla. Voda se vyvalila na všechny strany.
"Honem," povídá volavka veverčákovi.
"Honem, honem," říkali všichni.
Zvířátka se kvapně sbíhala a rozbíhala, do vzduchu, do země a stále jen vykřikovala: "Honem, honem."
Když stála řeka kolmo a voda už odtekla, klopýtal kapr s cejnem okolním bahnem. Dělali, co mohli, aby neupadli, lapali po vzduchu a volali: "Honem, honem."
Kotoule položila prázdnou řeku zase nazpátek a vydala se do lesa. Zadívala se na buk. Veverčák ji viděl, jak přichází. Rychle se spustil dolů a schoval se za keř. Popadl silné stéblo trávy. Když běžela kotoule kolem něho, veverčák stéblo vystrčil. Moucha škobrtla, veverčák jí skočil na záda, honem jí pevně svázal obě křídla k sobě a udělal z kotoule krabičku. Potom zavolal krahujce. Krahujec se snesl dolů.
"Můžeš tu krabičku donést na poušť?" zeptal se veverčák.
Krahujec vzal krabičku a letěl, jak nejrychleji mohl, do nejzazšího kouta pouště. Krabičku položil vedle toho úplně posledního zrnka písku.
Celý den se zvířátka činila, aby dala les do pořádku. Vyždímala z trávy vodu a nechala ji zase natéct do rybníka. Dala zase dohromady vrbu a rozmotala keř. Slon si velmi opatrně rovnal chobot, byl z toho celý pryč a přemýšlel, kde se dá koupit tolik síly, jako měla kotoule.

VEVERČÁK LEŽEL NA MECHU A LOKTEM SE opíral o ocásek. Rozhlížel se kolem dokola a všecko, co viděl, bylo zelené: listí stromů, keře, tráva, mech. Zavřel oči a dovolil slunci, aby mu mezi větvemi stromů svítilo na záda. Myslel na vzduch, na vůni medu a pryskyřice, a taky na vůni bukvic.
Potom usnul.
Mravenec do něho strčil, aby ho probudil.
"Veverčáku," zakřičel. "Probuď se!"
Veverčák vyskočil.
"Co je?" vykřikl.
"Nic," povídá mravenec. "Právě že není nic."
Veverčák se rozhlédl kolem dokola a uviděl, že les zmizel. A zmizelo nebe nad ním a zem pod ním zmizela taky. Čichal, ale necítil nic. Poslouchal, ale nic neslyšel. Vítr nehvízdal, voda nešplouchala, větvička nezapraskala.
"Co se to děje?" vykřikl. Ale neviděl už ani mravence.
"Mravenečku! Mravenečku!" křičel veverčák. Nikdo neodpovídal.
A když zavolal ještě jednou, neuslyšel už ani svůj vlastní hlas. Potom již neviděl ani svůj ocásek, ani své prsty. Jé, pomyslel si, já jsem... A tu už neměl ani myšlenky. Už nebylo vůbec nic. Nic.
Velmi pomalu, možná až za dlouho, ale možná taky docela znenadání začalo něco šustit, skoro to nebylo slyšet. Bylo to stéblo trávy, které se objevilo zničehonic a natahovalo se. A po chvíli se objevil pryskyřník a kolem dokola se linula vůně vrbového dřeva.
"...tady," pokračoval veverčák v přemýšlení. Uviděl nějaký chloupek, ke kterému pomalu přibyl ocásek.
"Jé," povzdychl si.
Zanedlouho byl svět už zase celý jako dřív a veverčák zase klábosil s mravencem.
"To bylo přesouvání," řekl mravenec.
Veverčák o přesouvání ještě nikdy neslyšel.
"To je něco jako katastrofa," vysvětloval mravenec. "Velmi zvláštní," pokračoval důležitě. "Všechno se přesouvá od něčeho k ničemu a potom zase velmi pomalu nazpátek."
Ten večer mravenec ukázal veverčákovi jakousi knížku. Na obrázcích byla nejroztodivnější přesouvání. Většina stránek byla prázdná, některé stránky dokonce chyběly. A když obrátil poslední stránku, knížka se rozpadla. Mravenec ji sfoukl ze stolu a ona se snesla na zem.
"Že tady sedíme, to je zvláštní," povídá mravenec. "Ale právě teď to nic zvláštního není."
Veverčák měl hlad a přemýšlel, má-li mravenec doma něco k snědku, i kdyby to byla jen stará bukvice.

JEDNOU SE JEŽEK ZTRATIL V KEŘI POD dubem.
"Pomóóc!" volal. Mrskal sebou, odstrkoval větve, tahal za ně, dupal, otáčel se kolem dokola, kníkal, škrábal, zatahoval bodlinky, zase je vystrkoval, pískal a pobrekával, ale z keře se vyprostit neuměl.
Mravenec se mu pokoušel pomoci. Přistrčil větev k jedné ježkově bodlince. Bodlinka se do větve zapíchla a mravenec se pustil do tahání.
"Pomoz mi," zavolal mravenec na veverčáka. A za chvilku už mravenec, veverčák, brouk a špaček společně tahali za větev a za ježka, jak nejsilněji jen mohli.
"Jauu," vykřikl ježek. Měl pocit, že se mění ve stéblo trávy. Zvířátka pomalinku vytahovala ježka z keře. Nebyl to však ježek, kdo se zbavil keře, ale keř, který se zbavil země. A když mravenec, veverčák, brouk a špaček plnou rychlostí odlétli dozadu, byl to keř, který tam kníkal a pobíhal sem tam. Ten keř měl v sobě něco, a to něco vypadalo jako ježek.
Zvířátka si brzy na keř zvykla. Věděla, že mu na oslavách musí udělat hodně místa a že se dobroty musí do keře spouštět na provázku. Do některých příbytků keř nemohl vůbec. Prostě by je vyplnil do posledního místečka, takže by už pak nikdo nemohl dovnitř ani ven. Po čase na ježka všichni zapomněli, dokonce i sám ježek o sobě přemýšlel jako o keři. Představoval se jako keř a líbilo se mu, že jako keř zabírá tolik místa. Tu a tam rozkvetl anebo se na něm najednou objevily bobulky. Potom sezval všechna zvířátka a všechna si z něho mohla natrhat, kolik jenom chtěla. Někdy v jeho koruně odpočíval motýl a klábosili spolu o počasí. O počasí toho keř ale moc nevěděl, protože jeho cítění vězelo tak hluboko, že k němu nepronikalo teplo ani chlad. Za letních nocí často sedával na jeho větvích slavík. Tu se celý keř zachvíval radostí a tiše šustil. A všem připadalo, že slavík na keři zpívá mnohem pěkněji než kdy jindy.

VEVERČÁK SE OBČAS PODÍVAL U DVEŘÍ do zrcadla a nevěděl, co si má o sobě myslet. Potom si prohlížel svoje uši, nos, vrásky na čele a bradu, ale vždycky viděl totéž a nikdy nevěděl, co si o tom má myslet.
"Chci se tě na něco zeptat," řekl jednou sám sobě.
"Jen se ptej," odpověděl si.
"Kdybych tak věděl co."
Díval se takhle na sebe dlouho a pak najednou povídá: "Asi ti musím napsat."
"To je ono!" odpověděl si nadšeně.
Otočil se, šel ke stolu, sedl si, napsal sám sobě dopis a předal ho větru.
Vítr nesl dopis přes les, přes moře, přes poušť a zase zpátky přes moře do lesa a doručil ho veverčákovi. Veverčák přijal dopis, otevřel ho a četl:
Milý veverčáku,
nevím, jak se mám. A ty?

Veverčák se na dopis zadíval a pak si šel sednout k oknu. Byl překrásný den. Slunce bylo vysoko a svítilo na všechny stromy, všechny listy a na všechny větve. Bylo tu i několik malých roztomilých bílých mráčků a vítr se uložil za lesem. Veverčák zhluboka vdechoval letní vůně lesa a mával na labuťáka a na housenku, která se pomalinku spouštěla po větvi buku dolů.
Dlouho tam seděl a pak napsal sám sobě další dopis. Vítr se zvedl, dopis si vzal a nesl ho zase přes les, přes moře, přes poušť a zase přes moře zpátky do lesa. Doručil ho veverčákovi, když už se slunce schylovalo k západu. Veverčák dopis netrpělivě otevřel a četl:
Milý veverčáku,
já to taky nevím. Ale až půjdeš za chvilku ven a posadíš se na špičku tlusté větve, pak ti něco povím.
Veverčák.

Veverčák pečlivě dopis složil a uložil ho do nejspodnější zásuvky ve skříňce. Nad skříňkou viselo zrcadlo, ale zatím už se příliš setmělo, než aby se dalo ještě něco rozeznat. Venku se veverčák posadil na špičku tlusté větve, aby si poslechl, co si měl říct. Srdíčko mu bušilo. "Psst," řekl. A poslouchal, a poslouchal a poslouchal.

"ACH," POVZDYCHL SI MRAVENEC veverčákovi. "Nejraději bych byl vzduchem."
Podíval se na veverčáka, ale veverčák neřekl nic.
"Posloucháš?" optal se mravenec.
"Jó," ozval se veverčák.
"Jako vzduch jsi neviditelný a jsi všude. No jen si to představ. To bych teď byl v poušti a nad mořem i ve vrcholcích stromů i u sluníčka. Byl bych pak celý rozpálený a mohl bych se sám ochladit foukáním větru nebo deštěm. Potom bych byl celý modrý... chci být modrý vlastně odjakživa."
"Hm," nato veverčák. "Já nevím, jestli bych chtěl být modrý."
"A v noci," povídal mravenec dál, "bych byl černý se třpytivými tečkami a opíral bych se o všechna spící zvířátka. Jen si to, veverčáku, představ, pak bych viděl, jak spí hroch, včela a škvor. Už jsi někdy viděl, jak spí škvor?"
Veverčák zavrtěl hlavou.
"Já taky ne," řekl mravenec. "Často si říkám, jestli spí na boku, nebo nějak jinak. To bych teda potom taky věděl. A jako malé bublinky bych zalezl pod vodu, do rákosí a mezi chaluhy, viděl bych kapra, mořského koníka a konečně bych se podíval do očí sépii. Myslím, ale nevím to jistě, že má žluté oči."
Veverčák pokrčil rameny.
"A taky," pokračoval mravenec, "už bych snad nebyl tak zvědavý, protože pak bych všechno věděl. Protože pak bych byl přece všude."
"To já nevím," řekl veverčák.
"No, je toho ještě spousta," nato mravenec.
"Já to ale doopravdy nevím," povídá veverčák.
"A pod zemí bych byl taky. Už jsi přece někdy slyšel o jeskyních a podzemních chodbách."
"To slyšel," přisvědčil veverčák.
"A nepotřeboval bych světlo, protože co je vzduchu po světle a tmě."
"Nic," řekl veverčák.
Mravenec vzdychl.
"No jo," řekl. "Ale já už jsem jednou mravenec. Vším jsem mravenec. Nohama, nosem, chutí na med, zvědavostí, to všechno, všechno je mravenec."
Ještě jednou si zhluboka vzdychl a podíval se na veverčáka. Veverčák spal. A tu se mravenec rozhodl, že půjde spát taky. Za chvilku spal, tak jak dokáže spát jen mravenec - na sluníčku, pozdě odpoledne na břehu řeky v trávě.

JEDNOHO RANÁ VYPADALO VŠECKO DOCELA jinak. Veverčák vykoukl z okna a uviděl, že je vzduch zelený. Protřel si oči, podíval se znovu, ale vzduch byl pořád zelený a strom proti jeho domku byl bílý a třpytil se, jako by byl ze skla.
Veverčák se rychle oblékal a přitom si povšiml, že má šest nohou, a ne dvě a že má jen docela malinký ocásek. Skulil se z buku dolů a uháněl za mravencem.
"Mravenečku, mravenečku!" pokřikoval.
"Jó," ozvalo se za dveřmi. Hlas, co promluvil, zazněl temně.
A když se dveře otevřely, stál tam mravenec se dvěma choboty místo rtů a jenom s jedním okem trochu na stranu pod bradou. Nos měl žlutý a jinak byl růžový a semtam měl na sobě ohnivě červenou skvrnu.
"Co je to s tebou?" zeptal se veverčák.
Mravenec pokrčil rameny a jedním ramenem se přitom dotkl stropu a druhé se jen stěží pohnulo.
"To já nevím," povídá pořád stejným hlubokým hlasem.
"Pojďme se na to podívat," povídá veverčák.
Vyšli ven a všechno bylo jinačí než jindy. Mech byl žlutý, lesní pěšina stoupala přímo vzhůru a končila v červeném mraku, který voněl senem. Řeka proudila vedle svého koryta a kapr měl tenké červené nohy a brodil se po břehu.
"Kdopak má asi tohle na svědomí?" ptal se veverčák.
Veverčák a mravenec se vydali za těmi, které znali, na chvilku se zastavili u ještěrky a kolibříka, zavrhli pavouka, vyloučili brouka a nakonec už nedokázali na nikoho přijít. K polednímu dostal mravenec chuť na kořen stromu, který nikdy neměl rád. Protože některé stromy teď byly hlavou dolů, mohl se do toho hned pustit. Veverčák si vzal kousek hlíny a myslel na věci, na které jinak nikdy nemyslel: na tkaničky, suky, na zlámaná pera.
To odpoledne potkali hodné zvířátek. Každé vypadalo jinak, ale ne tolik, aby se nedalo poznat. Dokonce i slon s ostny, malýma růžovýma ušima, se zobákem a se stovkou kratičkých nohou byl slonem. Přestože zpíval smutnou písničku a ve vodě plaval naznak.
K večeru si už všichni na ty změny zvykli. Mravenec omotal své choboty kolem kořene vrby a hlasitě žvýkal a veverčák vypravoval o putování pod mořem, na které se nikdy nevydal.
Nad lesem se objevil podlouhlý namodralý měsíc a celá obloha se třpytila, až na hvězdy, které visely ve vzduchu jako černé flíčky.
Tu noc se všem zdály sny o nejroztodivnějších věcech. Veverčákovi se zdálo, že má dvě nohy a obrovský ocas, že se o něj pohodlně opírá a hryže bukvici, zatímco mravenci se zdálo, že líže sladký piškot a ještě mu to chutná. Koljušce se zdál sen, že dovede plavat. To je prima, říkala si ve snu. Dovedu plavat.
"Tiše!" vykřikl krtek, který ležel vedle koljušky na vrcholku topolu. Zdálo se mu, že hloubí podzemní chodby. Možná právě putuju za nějakou dobrotou, divil se ve snu.

O ČÁPOVÝCH NAROZENINÁCH SE oslavovalo velkolepěji než obvykle, i když nikdo nevěděl proč. Bylo tam více medu, dubové šťávy a ořechového likéru než na běžných narozeninách. Čáp seděl v čele stolu a sám nandával vrchovatě na talíře pokaždé jiná jídla a naléval plné pohárky. Na lesním paloučku se toho teplého večera za svitu srpku měsíce znovu a znovu ozývaly výkřiky: Ach, jé a hm. Každý seděl vedle toho, koho měl nejraději, takže všem všechno náramně chutnalo.
Když už měl každý v sobě přes polovinu jídla a už nemohl dál, zaťukal čáp na svůj talíř. "Přátelé," řekl.
Žvýkání a srkání se pomalu ztišovalo.
"Dnes večer se koná zvláštní představení," pokračoval dál. "Představení beze slov. Brouk bude tančit s mravencem."
"To ale není žádné představení," vykřikl cejn z kádě s vodou.
"Oni nebudou tančit jen tak, budou tančit bez pohnutí," řekl čáp.
"Bez pohnutí?" zvolal žabák. "Je to, jako když přestaneme hýbat lžící? Ha, ha!"
Ale nikdo se nezasmál a žabák zahanbeně mlčel. Světluška si ztlumila světýlko a na stupínku pod dubem, ozářeném svatojánskou muškou, která visela z větve dolů, se najednou objevil brouk a mravenec. Leskli se víc než obvykle. Brouk byl celý v černém, ale mravenec měl tu a tam po sobě cosi bílého, nějaké puntíky, které se třpytily ve svitu svatojánské mušky.
"Jé," divili se všichni.
Pak nastalo ticho a na keři vedle dubu začal zpívat slavík. Brouk ovinul nohu mravenci kolem pasu a už se vznášeli nad stupínkem.
Ještě nikdy žádná zvířátka tak pěkně netancila a ještě nikdy se nezatřpytilo tolik slz najednou.
Nejvíce dojatý byl ale veverčák, protože se na něho mravenec tu a tam po očku koukl. A veverčák myslel na cestu, na kterou se s mravencem vydají, jaká to bude pohoda. Potom se mu, aniž věděl proč, řinuly po tvářích slzy.
Ti dva tančili dlouho. Potom slavík konečně nechal zaznít poslední notu a brouk a mravenec se zastavili.
Nikdo se nepohnul, ani nikdo nic neřekl, ani nikdo netleskal, dokud po dlouhé době čáp nezašeptal: "Dojemné?" Všichni přikývli, dokonce i žabák, dojetím celý pobledlý, a cejn, který plaval ve vlastních slzách.
Broukovi se rozzářily oči a mravenec pokývl a svým svérázným způsobem našpulil rty.
Tu se objevil čáp s dortem, který byl tak nadýchaný, že si ho každý mohl jen představit, ale nemohl ho ani ochutnat ani vidět.
"Škoda," vykřikl medvěd.
Ale ostatní zvířátka vykřikovala užasle "jé" a rozhodla se, že na čápovy narozeniny nikdy nezapomenou.

KDYŽ SE JEDNOU VEVERČÁK A mravenec procházeli po lese, narazili na černou zídku, která stála přes cestu.
Ta zídka tam neměla co dělat. Veverčák a mravenec se do zídky opřeli, ale zídka se ani nehnula.
"Můžeme ji obejít," povídá veverčák.
Mravenci to ale kdovíproč nepřipadalo fér. Rozběhl se a pokusil se vyskočit nahoru na zídku. Užuž se mu to povedlo, ale zídka byla hladká a on sklouzl dolů.
"Jauvej," vyjekl. Veverčák zakroutil hlavou.
"Šťouchni do mě," pobídl ho mravenec.
Veverčák mravence zvedl, takže mu pak mravenec mohl stát na hlavě.
"Už jsem skoro nahoře," křikl mravenec.
"Jo?" ozval se veverčák, kterému se nestálo zrovna moc pohodlně.
Mravenec vyskočil, ale zase to nestačilo a mravenec padal dolů na veverčáka a oba dva se pak svalili na zem. "Mohli bychom ji obejít," navrhl veverčák zase znovu.
"Na to už je teď pozdě," řekl mravenec. "Měli jsme to udělat hned."
Veverčák se posadil na zem. Mravenec ale popadl větev jilmu, který stál poblíž. Větev si upevnil kolem pasu, běžel zpátky co nejdál a pak se nechal vymrštit do výšky. S velikánským rachotem narazil na horní hranu zídky a sklouzl dolů.
"To nevadí," křikl mravenec celý rozpálený.
"Já tu zídku obejdu," povídá veverčák.
"Ani nápad," vykřikl mravenec. Vyskočil a veverčáka zadržel. "To by byla přece škoda," povídá. Veverčák si zase sedl. Mravenec už měl zatím spoustu boulí a šrámů na zádech i na nohou, ale zase se dal chutě do díla. Udělal žebřík z větví a trnů. Mebyl to pěkný žebřík, ani nebyl dost pevný. Když stál mravenec na žebříku a užuž chtěl dát nohu na zídku, žebřík se polámal a mravenec se řítil spolu se zlámanými větvemi a trny dolů. Ležel pohřbený pod zbytky svého žebříku, ale ne nadlouho, protože za chvilku vyskočil a právě tak stačil chytit veverčáka za ocas, dřív než veverčák mohl obejít zídku.
"Kdepak," vykřikl mravenec. "To teda ne."
Později odpoledne se mravenec ještě jednou pokusil plnou rychlostí zdolat zídku a udělal ze dvou kmenů jakousi houpačku, která ho měla vymrštit přes zídku.
K večeru se odebrali domů. Mravenec se ztěžka opíral veverčákovi o rameno. Vykládal, že na to dnes večer rozhodně přijde. Doma prý má knížku se stovkou způsobů, jak se dostat přes zídky, nebo sám něco vymyslí.
"Zítra se té zídce zasměju," řekl mravenec. "Dávej pozor, uvidíš."
Ale veverčák už pozor nedával a vlekl mravence domů. Už to nebylo daleko.

NA KRAJI LESA POD RŮŽOVÝM KEŘEM bydlel jezevec. Věděl toho spoustu, ale proč má každý den jinou náladu, to nevěděl. Jednou měl náladu dobrou a pokývnutím přátelsky zdravil čtyři stěny pokoje a těšil se ze svého stropu, ale jindy býval zasmušilý a po celé hodiny si prohlížel své nehty a myslel na černé věci: na noc, promáčenou zem, na medúzu, na brouka, na stojatou vodu, na vránu, na sépii.
Jednou byl opět zasmušilý a myslel na všechny ty černé věci, co znal. Už nevěděl, co nového by si ještě vymyslel, a byl stále zasmušilejší a zasmušilejší. Celý rozmrzelý vyběhl ven do lesa a na každého vypálil otázku, jestli nezná ještě nějakou černou věc.
"Já," povídá mu nato kos.
"No, to taky vidím," mumlal jezevec.
"Lékořice," řekl červ.
"Nojo, nojo."
"Saze," řekl špaček.
"Ach jo, to já přece už dávno vím."
Jezevec se potuloval po lese, nakukoval do kdejakých dutin stromů, mezi všechnu tu trávu, mezi kalíšky všech květin, ale ne a ne objevit nic černého, co by ještě neznal. Později odpoledne postával jezevec na mýtině uprostřed lesa, přiložil tlapky k čumáčku a vykřikl: "Zná někdo ještě něco černého?"
Zvířátka vraštila čela a vykřikovala jedno přes druhé: "Já nevím."
Ten den bylo pošmourno a ještě k tomu poprchávalo. Nakonec vzal mravenec jezevce s sebou do jednoho kouta lesa. Ukázal mu tam v zemi díru, která byla tak černá a tak hluboká, až se z toho jezevci zatočila hlava. Zakolísal a padal dolů, ale mravenec ho ještě včas zachytil.
Jezevec přestal s naříkáním a zíral, oči navrch hlavy, dolů do temnoty černé jako smůla.
"Jo," šeptl. "Ta je černá."
Jeho zasmušilost byla najednou ta tam a jezevec si pružně vykračoval lesem domů.
Nastala noc, ale čerň noci už jezevce neohromila a o broukovi, který spal ve tmě ve stínu skály, už by vůbec neřekl, že je černý.
Doma se jezevec radoval a řekl svým čtyřem stěnám: "Viděl jsem teď přece ještě něco černého, o čem vy nemáte ani tušení."
Stěny zapraskaly a pustily dovnitř trošku měsíčního svitu, ve kterém se jezevec svlékl, zívl a vlezl do postýlky.

"NELÍBÍ SE Ml TO," POVÍDÁ ŽABÁK.
"Nelíbí, a co?" zeptala se moucha.
"Když něco nevím," řekl žabák.
Moucha seděla, čistila si tykadla a žabák se opíral o vrbu.
"A co nevíš?" ptala se moucha a přitom podržela tykadlo proti světlu.
"Proč se nikdy nerozzlobím," řekl žabák.
Moucha zase tykadlo zvedla a ze strany se na žabáka zadívala. Věděla, že žabák se dokáže rozzlobit docela dobře. Pak se žabák nafoukl, zrudl či zfialověl a chraplavě se rozeřval. Každý, kdo měl jen trochu času, se na něj přišel podívat. Sáhl si na jeho rozzlobenou kůži, štípl ho do rozhněvaného kolena nebo si čichl k jeho zuřivosti. Nikdo se nedokázal tak nádherně rozzlobit.
"Nikdy mi nikdo nepoloží stéblo přes cestu!" kvákal žabák nakvašeně.
"No..." řekla moucha.
"Co myslíš tím no?"
"Myslím," povídá moucha, "že se rozzlobíš kvůli sebemenší maličkosti."
"Kvůli jaké sebemenší maličkosti?" ptal se žabák.
"Kvůli každé sebemenší maličkosti," řekla moucha, "a někdy dokonce pro nic."
Žabák vstal a byl hned trochu větší.
"Třeba jako teď," povídá moucha.
"Co jako ted?" vykřikl žabák a zbrunátněl.
"Teď jsi přece rozzlobený."
"Já vůbec nejsem rozzlobený," řval žabák.
"Ty jsi teď pořádně rozzlobený," nato moucha. "Namouduši."
"Ne," zařval žabák. "Rozzlobený nejsem! Já."
Čelisti mu skřípaly a z očí mu sršely zuřivé jiskry.
Moucha si žabáka prohlížela ze všech stran.
"No ne," mumlala moucha, "no ne."
Žabák se pořád ještě nafukoval a k tomu ještě dupal. Byl teď celý žlutý s červenými proužky. Takhle se zbarvil jen zřídka.
"No tohle, no tohle," divila se moucha.
Bylo pozdní odpoledne a začalo foukat. Vítr syčel žabákovi kolem očí. Moucha si užívala plnými doušky, zatímco žabákovi přeskakoval hlas, až ho nakonec ztratil.
"Pojď," řekla moucha, když slunce zmizelo za obzor, "já zas musím dál." Poklepala žabákovi na jedno ze soptících ramen a odlétla. Žabák zůstal sám.
Teprve až se docela setmělo, odezněla i žabákova zlost.
"To se mi nelíbí," mumlal si, když zase nabyl hlasu, zakroutil nad tím hlavou a běžel domů.

UPROSTŘED LESA SE VEVERČAK SRAZIL se slonem.
"Kdo z nás nedával pozor?" zeptal se slon.
Na hlavě mu naskočila boule.
"Já viděl, že jdeš," řekl veverčak.
"Pak je to moje vina," povídá slon.
Veverčak měl nos celý bolavý a opatrně si ho ohmatával. Posadili se do trávy pod dubem.
"Kampak jdeš?" vyzvídal slon.
"Já nevím," řekl veverčak. "Zrovinka jsem o tom přemýšlel."
Slon si odkašlal, hodil si uši dozadu a povídá: "Já putuju za tajnou úmluvou."
"Za tajnou úmluvou?" ptal se veverčak udiveně.
"Ano," přisvědčil slon. "Za tajnou úmluvou."
"Za tajnou úmluvou s kým?" vyptával se veverčak.
"Jo..." nato slon. "Když ti to povím, už to pak nebude tajná úmluva."
"A co si umluvíš?"
"Jo, jo," řekl slon a usmíval se od ucha k uchu, "pokoušíš se mě lapit do pasti, ha, ha, ale na to já ti neskočím. Moje úmluva je tajná a víc už neřeknu."
"Dobrá," povídá veverčak. "To není třeba. Myslím, že to stejně vím..."
"Co víš?" zeptal se slon zostra.
"Ach," povzdychl si veverčák, a přitom si pozorně prohlížel koneček svého ocásku.
Najednou se slon hlasitě rozesmál.
"Aha, já už to chápu. To se tak dělá. Pokoušíš se mě lapit do pasti. Předtím mě ještě brouk..."
A tu zmlkl. Zakabonil se.
Veverčák se pořád díval na koneček svého ocásku.
"Mám tajnou úmluvu s někým jiným," povídá slon. "Slyšíš?"
"Slyším," řekl veverčák.
"Odpřísáhneš, že je to tak?"
Veverčák si to musel promyslet a potom řekl: "Jo, máš tajnou úmluvu s někým jiným."
"Řekněme se šnekem."
"Řekněme se šnekem," nato veverčák.
Slon tu seděl tak trochu posmutněle. Šedivá záda měl shrbenější než obyčejně a na chobotu byly vidět stovky vrásek.
"Ale co máš potom za tajnou úmluvu se šnekem?"
"Ne," nato slon. "To tajemství se nikdy nedovíš. Nikdy."
Pod dubem bylo dlouho ticho. Slunce svítilo mezi listy a prach vypadal, jako by nad keřem tančil, nedaleko od nich seděl motýl, zdánlivě ponořený v myšlenkách, a nad hlavami jim letěl sokol na louku za lesem. "Veverčáku," povídá slon.
"Jo, co je?" ozval se veverčák.
"Dovedeš zachovat tajemství?"
"To se ví," povídá veverčák, který se právě snažil rozpomenout, jaké tajemství v poslední době zachoval. Vypadalo to, jako by si slon kvůli něčemu dělal velké starosti. Čelo se mu svezlo přes oči a chobot vypadal jako z vosku.
"Tajemství nic neváží," povídá veverčák. "Nemusíš ho nikam schovávat, a když ho zapomeneš, pak ho zachováš nejlíp."
"Když ho zapomeneš, pak už to není žádné tajemství," vykřikl slon.
"Právě že jo," řekl veverčák. "Co by to pak bylo?"
"Pak to není nic," řekl slon a tichounce dodal: "a to je hrůza."
Myšlenky mu vířily kolem dokola a jako by mu v hlavě cosi křuplo a přetrhlo se. Ale už si nemohl vzpomenout na to tajemství, o kterém si měl odpoledne povídat s broukem.
"Je to pryč," zamumlal.
Vstal, zakymácel se na svých nohách a řekl: "Tak já už jdu."
Na čele měl tolik vrásek, že ani neudržel otevřené oči. Po lese se rozléhalo dunění, jak slon narážel do stromů. A tu se ozvalo žbluňknutí.
To musí být řeka, pomyslel si veverčák.

"VŠICHNI NA BŘEH, VŠICHNI NA LOĎ!" ŘVAL lev. Veverčák stál právě na břehu řeky a chtěl přeplout lodí na druhý břeh. Cvrček, drozd a nosorožec vystoupili z lodi. Pak na loď nastoupili veverčák, brouk, housenka, los a čáp. Lev, který dělal převozníka, se na každého hrozivě podíval.
"Vyplouváme!" řval.
Vyjeli proti proudu řeky. Byl pěkný den a vůně jarních květin se linula daleko přes řeku.
Housenka visela nenucené přes zábradlí, zatímco brouk seděl na palubě a otíral si obličej. Čáp spal a los se díval zasmušileji než obvykle.
"Los nedávno zakusil velký zármutek," povídá brouk veverčákovi, "tak velký, že se z něho ještě nedostal. A tu to na něho zase padlo jako nějaký pudink."
"Opravdu?" podivil se veverčák.
Brouk přikývl. "Už to v něm vězí."
"A co?" zeptal se veverčák.
"Zármutek," nato brouk.
Lev stál u kormidla. Z očí mu sršely jiskry, které tu a tam spadly do vody a zasyčely.
Když byli uprostřed řeky, lev náhle popadl housenku a hodil ji přes palubu.
"Táák," zařval lev.
"Pomóóóc," volala housenka.
"Ale proč to děláte..." ptal se veverčák.
Ale brouk mu zašeptal do ucha: "Radím ti, nestarej se o to."
Veverčák se otočil k broukovi a řekl: "Ale housenku to zaplaví a ona možná utone."
"Zaplavit, utonout... zaplavit, utonout," ozval se brouk. "To jsou taková velká slova. Břeh se může zaplavit, země taky, pro mě za mě třeba celý svět může utonout, ale housenka ne. Může to mít pěkně těžké, to ano, ale nemůže utonout. Ne, to bych teda neřekl."
"Pomóóc," křičela housenka. "Tak mi přece pomozte!"
Lev vrhl na housenku zlostný pohled, zařval, trhl kormidlem a rozjel se na druhou stranu.
Los se šťoural v paroží a čáp pořád vypadal, že ještě spí.
"Proč ale..." začal veverčák znovu.
"Tak se přece o to nestarej," řekl mu brouk. "Možná bude moct housenka příště jet taky. Ale třeba je pro ni protější břeh stejně na nic." Zanedlouho nato dopluli ke břehu.
"Všichni na břeh, všichni z lodi!" řval lev. Veverčák vystoupil z lodi. Stoupl si na břeh a v dálce zahlédl housenku, jak ještě pořád plave. Vypadalo to, že plave zpátky ke druhému břehu.
"Jak je tu pěkně," povídá brouk, zatímco los hleděl do výše a hledal mraky v nekonečném modrém vzduchu.

"VSTÁVEJTE," ZAVOLAL VRABEC NA MRAVENCE a na veverčáka, kteří leželi ve stínu dubu a spali. Zaťukal jim na rameno.
"Jé... co... proč... kdo..." mumlali ti dva a protírali si oči.
"Chci vám něco vysvětlit," povídá vrabec.
"Vysvětlit, a co?" optal se mravenec.
"Všechno," řekl vrabec. "To je jedno co. Co jen budete chtít vědět."
"Ale já nechci nic vědět," řekl veverčák.
"Zrovna jsem spal," povídá mravenec.
"To je například něco," řekl vrabec, "co mohu velmi dobře vysvětlit. Byli jste unavení, bylo parno, už se připozdívalo, posadili jste se, opřeli jste se a pak..."
"Já jsem unavený," řekl veverčák.
"Přesně tak," povídá vrabec, "to je ono."
"A já taky," přidal se mravenec zhurta.
"To přece nevadí," řekl vrabec.
"Mohu spát dál?" zeptal se veverčák.
"To je správná otázka," povídá vrabec. "Podívej, jsou dvě možnosti. Buď..."
Mravenec začal hlasitě chrápat, ale vrabec mu přikryl pusu křídlem.
"Teď musíš být chvíli zticha," řekl vrabec, "než vysvětlím veverčákovi, co a jak, ať může spát dál."
"Vrabčáku," povídá veverčák. "Jsme unavení a chceme mít klid."
"Povídej dál," nato vrabec.
"Povídej dál?" podivil se veverčák. "Já dál povídat nechci. Já chci mít klid."
"Jen povídej, jaký klid si přeješ. Klid mysli, noční klid, neklid? Já už se ti o něj postarám."
"Obyčejný klid," vykřikl veverčák nešťastně. "Chci, abys mi dopřál obyčejný klid."
"Dobrá," řekl vrabec.
Posadil se vedle veverčáka, stáhl nohy pod sebe, strčil si zobák do peří a velmi pomalu se překulil na záda. "Vůbec se nehýbá," povídá veverčák po chvilce.
Mravenec vyskočil a sklonil se spolu s veverčákem nad vrabcem. Poslouchal na jeho zobáku, prohmatával prsty peří na prsou, kde mělo pořád něco tlouci, i když nevěděl přesně co. Ale neslyšel nic. Nic tam netlouklo. Vrabec ležel na zádech a ani se nehnul.
"Ani za mák tomu nerozumím," řekl veverčák.
"Já taky ne," řekl mravenec a díval se tak vážně, jak se, pokud si vzpomínal, ještě nikdy nedíval.
Veverčák s mravencem poodstoupili o krok dozadu a poškrábali se na hlavě. A tu najednou vrabec vyletěl.
"Byl to obyčejný klid, nebo ne?" vykřikl.
"Ne, nebyl," řekl veverčák. "To nebyl vůbec žádný obyčejný klid. To byl klid hodně neobyčejný."
"Jó?" podivil se vrabec. "Mám vám někdy ukázat opravdický neobyčejný klid?"
"Ne," řekl mravenec. "Nemusíš nám ukazovat vůbec nic."
"Koukněte, neobyčejný klid..." začal vrabec.
"Co po nás vůbec chceš?" zaječel náhle veverčák.
"Správná otázka, správná otázka," čimčaral vrabec, ale přece jen ustoupil o krůček zpět.
"No tak," křičel veverčák, "no tak."
"Jen klid," povídá mravenec a veverčáka objal.
"Výborná otázka," vykřikl vrabec a odlepoval se od země. "Co o tom ještě mohu říct... To je výborná otázka. Krása, moc pěkná, moc pěkná."
Vrabec zmizel za keřem.
Veverčák a mravenec už neusnuli. Běželi mlčky domů a slunce zatím klesalo za obzor.

JEDNOHO DNE ŠEL VEVERČÁK POUŠTÍ. Měl děsnou žízeň a spokojeně si řekl: Jo, teď aspoň určitě vím, že tohle je poušť. Ale zanedlouho nato si pomyslel: uf, copak já tu vlastně dělám? Na sklonku odpoledne dorazil k nějaké jeskyni. Vešel dovnitř, aby se ochladil. Jeskyně byla tmavá a v jednom koutě tam u stolu seděl chameleon.
"Vítám tě," povídá chameleon vlídně.
"Jsem celý uvařený," řekl veverčák.
"To se výborně hodí," nato chameleón. "To jsou mišpule taky. Ale posaď se."
"Zrovna nemám na mišpule chuť," řekl veverčák.
"Ale," povídá chameleon, "to až zas tak nevadí. A na co máš chuť?"
"Na vodu."
"No prima," nato chameleón. "Může být. A jakou vodu bys chtěl? Vařící, syčící, vodu jako krupobití, jako sníh, jako rampouch, vodu šumící nebo vodu odpařenou?"
"Obyčejnou."
"To taky může být."
Chameleon prošel zadními dvířky jeskyně a za chvilku se vrátil s jednou kapkou vody v kalíšku.
"Obyčejná voda," řekl a postavil kalíšek před veverčáka.
"To je všecko?" zeptal se veverčák, hned jak kapku vylízl.
"Ty snad chceš hodně vody?" zeptal se chameleon.
"Ano, hodně, hodně," přitakal veverčák.
"Jé, to jsem ale špatně pochopil..."
Chameleón opět vyšel zadními dvířky z jeskyně. Za chvilku se vrátil, ale tentokrát seděl na přílivové vlně. Vlna se přihrnula dvířky rovnou do jeskyně a veverčáka spláchla.
"Hodně, hodně vody," řekl chameleon a houpal se přitom na vlně sem a tam. Veverčák vystrčil hlavu z vody a zhluboka se nadechl.
"Chutnala ti?" optal se chameleón.
"Náramně," řekl veverčák. Ponořil se do vody a dal se znovu do pití. A pil a pil, až celou vlnu vypil.
"Už není," řekl potom.
"Ještě něco?" zeptal se chameleon.
"Už ne, díky," nato veverčák. "Bylo to moc prima."
"Chceš ještě něco jiného?"
"Ne,jsem spokojený."
"Opravdu ne?"
"Opravdu ne."
"A jiné něco také ne?"
"Ne, jiné něco také ne."
"Ani jednu dušenou bukvici?"
"Ani jednu... hm, no jo, když tak pořád naléháš."
Chameleón opět zmizel malými dvířky. Vrátil se a na talíři nesl jednu dušenou bukvici se spoustou sněhu kolem a v pozadí s měsícem, který visel ze šedomodrého nebe na neviditelné šňůrce a okolo něho zářily nesčetné hvězdy.
"Dušená bukvice," povídá chameleón.
"Jé," nato veverčák. Radostně se rozzářil.
"Copak je vlastně za těmi dvířky?" zeptal se veverčák, když měl bukvici v sobě.
"Ráj," povídá mu chameleon. "Chceš se podívat?" Otevřel dvířka dokořán a řekl: "Ráj."
Veverčák spatřil zahradu s vodopády a palmami a všude svítila slunce, měsíce šířily jemný svit a kolem dokola pluly bílé orosené mráčky. Toho večera vstoupil veverčák do ráje. Musím dávat dobrý pozor, pomyslel si, protože jinak toho polovičku zapomenu.
"To je nádherné, že," povídá chameleón.
"To jo," nato veverčák.
Rájem povíval lehký vánek, padal jemný deštíček, a přitom všude svítilo slunko. Někde sněžilo: pod palmu, mezi rákosí, podél světle modrého moře. A tu a tam zajiskřil blesk.
"Nádhera, že?" povídá chameleón.
"No jo," povídá veverčák. Vydal se za chameleónem.
"Au," vykřikl najednou. Někde do něčeho šlápl.
"Nějaký bodlák," povídá chameleón.
"To mě mrzí. Poranil ses?"
"Ne," řekl veverčák, ale nelíbilo se mu, že v ráji jsou také bodláky.
Chvilku nato škobrtl o nenápadný kamínek a svalil se do kopřiv. A o chvilku později zatoužil po domově.
"Může být," povídá chameleón. "Bydlíš támhle za rohem."
Veverčák ostře vybral zatáčku a najednou byl zase v lese.
Jó, řekl si, mravenec mi stejně neuvěří. Nebudu radši vypravovat nic. A přesto jsem to všecko zažil. Nebo snad ne? Šel domů. Byla noc, a dříve než došel domů, už spal.

CHTĚL BYCH, POMYSLEL SI VEVERČÁK, abych zas jednou jen tak spadl ze stromu a děsně se lekl.
Udělal pár kroků dopředu se zavřenýma očima, ale nespadl.
"No tohle," povídá si. "Zrovna chci spadnout, a nespadnu. A k tomu všecky ty hloupé větve." Ještě několikrát se rozběhl se zavřenýma očima tam a zpátky, ale stejně nespadl.
Já to vzdávám, pomyslel si. Otočil se, otevřel dokořán dveře, uklouzl a spadl mezi větvemi dolů.
"Au," vykřikl nazlobeně, hned jak dopadl na zem.
Vedle sebe uslyšel bručení.
"Kdo je tam?" zeptal se a třel si přitom hlavu v týle.
"To jsem já, tvůj strom."
"Já nevěděl, že dokážeš mluvit," řekl veverčák.
"To já taky nedokážu," povídá strom. "Jenom teď zrovna jo."
Strom vytáhl kořeny ze země, sbalil si větve a odešel pryč.
"No ne," vykřikl veverčák. "Kam jdeš?"
"To ještě uvidím," nato strom.
Veverčák se chtěl vydat za ním, ale dopadl tak prudce, že mu nohy pevně vězely v zemi a nedaly se vyprostit.
Smutně se díval, jak strom mizí mezi ostatními stromy. Tam taky později našel naříkajícího veverčaka mravenec.
"Vidím," povídá mravenec. "Ty jsi spadl."
"Můj strom je pryč," povídá veverčák.
Mravenec se udiveně zadíval na místo, kde stával buk.
"On odešel," řekl veverčák.
"Proč?" zeptal se mravenec.
"Ach, nestojí to za řeč, řekl jsem cosi o jeho větvích, nebo tak něco."
"No ne," nato mravenec, který tomu nerozuměl ani za mák, ale měl za to, že strom měl pádné důvody k tomu, aby odešel.
"Musíme za ním," řekl. Vytáhl veverčaka ze země a společně se vydali lesem, řekou, loukou, podél pobřeží k poušti, po stopě stromu.
Teprve hluboko v poušti, nedaleko od konce světa, strom našli.
"Ahoj, strome," řekl veverčák a sklopil oči. Strom kývl.
"Já už to víckrát neudělám," povídá veverčák.
"Tohle není, strome, místo pro tebe," řekl mravenec.
"Není," zašustil strom několika suchými listy.
"Žili jsme si spolu přece vždycky dobře," povídá veverčák.
"Docela dobře," řekl strom a přitom si nejdelší větví olupoval z kmene kousek pokroucené kůry.
"Půjdeš s námi?" zeptal se veverčák. Podal stromu packu a strom mu podal větev.
"No tak zase dobrý," nato strom.
A tak se vydali k domovu. Mravenec šel za nimi po svých, aby si mohl užívat stínu stromu. V lese se strom postavil zase na svoje místo.
"Už víckrát nic neřeknu," bručel si.
Mravenec odešel domů a veverčák se opatrně vyšplhal nahoru a umínil si, že už nikdy nebude chtít padat.

VEVERČÁK S MRAVENCEM SI VYŠLÁPLI přes vřesoviště. Vonělo to tam po jemném vřesovém medu a mravenec povídá: "Tady by se mi moc dobře bydlelo."
"Támhle bydlí šváb," nato veverčák a ukázal na ubohou chatrč uprostřed vřesoviště. Ke dveřím vedla malá blátivá pěšinka.
Veverčák a mravenec se rozhodli, že švába navštíví, a zaťukali na dveře. V chatrči bylo ticho.
"Dále," ozval se mravenec.
"To přeci nemůžeš říct ty," povídá veverčák, "to musí říct on."
"Ale když to neřekne on, potom to musím přece říct já. Jinak se dovnitř nikdy nedostaneme," povídá mravenec.
Mravenec otevřel dveře a vstoupil do zatuchlé chatrče.
"Ale co když není doma..." řekl veverčák.
"To se právě dovíme," povídá mravenec.
"To je ale nehorázná drzost," řekl veverčák, ale vešel za mravencem do chýšky.
Švábovo obydlí bylo smutné. Na ztrouchnivělém trámu visela smutná lampička, v koutě plném prachu stál našišato stůl, na hrbolaté podlaze ležela ošuntělá přikrývka. A na té přikrývce ležel šváb.
Když veverčák a mravenec přivykli sporému světlu, dopadajícímu škvírami, uviděli, jak zarmouceně na ně šváb hledí. Tělo měl samý stroupek, jedno oko měl nakřivo a to druhé nestálo taky za moc a skoro všechny nohy měl pochroumané nebo ohnuté.
"Dobrý den," povídá ostýchavě veverčák.
"Ach jo," řekl šváb. "Radši se na mě nekoukejte. Představujte si, jak jinak bych mohl vypadat. Nevěřte radši svým očím."
"Můžu si sednout?" zeptal se mravenec.
Šváb udělal jednou ze svých končetin mdlé gesto. Mravenec se posadil na oprýskaný parapet, který byl mnohem ztrouchnivělejší, než vypadal, takže se mravenec překotil a skončil v kopřivách. Ale za chvilku vylezl zase nahoru.
"Ach jo," ozval se šváb. "Vůbec na to nemysli. Prostě na to zapomeň."
"Já nezapomínám na nic," povídá mravenec.
"No dobrá," nato šváb. "Zapamatuj si to teda jinak, líp."
Šváb se scvrkl a skoro celý zmizel za tlustým strupem, který měl na břiše.
Mravenec chtěl zase odejít. Nezamlouval se mu zatuchlý puch ve švábově domku.
"Už sem víckrát nechoď," povídá šváb. "Mysli si, že bydlím někde jinde, na nějakém zámku nebo v nějakém paláci."
"Dobře," řekl veverčák.
Strčil do dveří a přední strana chatrče se zřítila. Mravenec s veverčákem jen taktak stačili vyskočit.
"Já tu nejsem," vykřikl šváb ze zaprášených zbytků rozpadajícího se dřeva a špinavých zrnek prachu.
"Já tu sedím na trůně, já vám kynu žezlem. Pamatuj si to."
Veverčák a mravenec vyšli zase na vřesoviště a pokoušeli se myslet na něco veselého.
"Já dávám rozkazy, já vládnu," slyšeli ještě švábův nalomený hlas.

"TO JE ALE TREFA!" VYKŘIKL ŽABÁK, KDYŽ uviděl mravence a veverčáka, jak jdou po kraji lesa.
"Co je trefa?" zeptal se mravenec.
"Že jste tu na mě natrefili," nato žabák. "Protože se právě chystám být velký."
Žabák seděl na sloupku. Nosil starý hnědý kabát pospravovaný zelenými záplatami. Veverčák a mravenec ho dobře znali a věděli, jak tuze veliký a nafoukaný dovede občas být.
"Už jsem byl dost dlouho malý," řekl žabák.
Zadržel dech, nebo udělal cosi jiného, a začal se postupně nadouvat.
"On doopravdy roste," řekl veverčák.
"Pst," povídá mravenec a ustoupil o krok dozadu.
"Rád bych," povídá žabák a na chvilku přitom s nadouváním přestal, "vyplnil všecko svou přítomností."
"Všecko?" podivil se veverčák.
"Všecko," řekl žabák. "Vzduch. Vesmír."
A zase se nadouval dál. Hlava už dosáhla koruny břízy, rostoucí poblíž.
"Kolenem až do nebe," vykřikl žabák.
"Kolenem?" otázal se mravenec.
"Kolenem," křikl žabák.
"A hlavou?" ptal se veverčák.
"O tom už se bavit nebudeme."
"Jak jen to ale děláš?" ptal se mravenec.
"Normálka, nadechování," odvětil žabák.
Mravenec se zhluboka nadechl, zfialověl, ale nenafoukl se ani o milimetr.
"A talent," dodal žabák. "A osobnost a silná vůle a poznání."
"Poznání?" zeptal se mravenec.
"Jo, především poznání," nato žabák.
"Poznání čeho?"
"Žádné čeho, prostě jen poznání," křikl žabák, dříve než mu hlava zmizela v mraku a hlas se ztratil v prostoru. Na kraji lesa nastalo ticho. Žabák se nadouval docela potichu a veverčák s mravencem nevěděli, co na to mají říci.
"Podívej," povídá veverčák po chvilce. "To vypadá na jeho kotník." Sevřel obrovskou bouli, zakousl se do ní a ukázal ji mravenci.
Najednou začala bouřka. Podivné údery hromu se rozléhaly nad mraky a obě spodní nohy, stojící jako stromy v poli, se zachvívaly otřesy. Mravenec s veverčákem utíkali pryč. Bouřka ustala stejně náhle, jako začala, a nespadla přitom ani jedna dešťová kapka. Kotník zmizel nad mraky. Zanedlouho nato se veverčák vyšplhal na palec u nohy a začal se loudavě procházet přes nehet.
Mravenec zatím okukoval druhý palec.
"Větší už přece být nemůže," ozval se nevěřícně veverčák.
"On dokáže být pořád větší," povídá mravenec. "Pořád."
Veverčák se spustil do propasti na přední straně palce a prošel pod žabákovým chodidlem. Byl tam stín a veverčák se zadíval na vysokou klenbu nad sebou. Najednou měl zato, že vidí padací dvířka. Vzal větvičku a do těch dvířek, která snad nebyla ničím víc, než povolenou kůží, strčil. Dvířka se neotevřela. Veverčák tedy do nich strčil silněji.
A tu uslyšel vysoko ve výšinách vesmíru hurónský smích, který roztřásl zemi a rozvrzal stromy. A po tom všem přišla nejsilnější rána, co se kdy ozvala. Když se veverčák s mravencem vzpamatovali, viseli na větvi stromu. Slunko svítilo, vzduch byl čistý a modrý a pod nimi na kraji lesa seděl žabák.
"Byl jsem bezmála tak veliký jako vesmír, chyběl už jen malý kousek," řekl rozladěně.
"A co se přihodilo?" ptal se veverčák.
"Zas nějaká hloupost. Svěděni na noze. A tak to chodí vždycky. Bolest v uchu, hlad, nějaký náraz."
"Jaképak je to ve vesmíru?" ptal se mravenec.
Ale veverčák povídá: "Tak už pojďme."
Žabák se začal zase nadouvat. Veverčák a mravenec šli dál. Za čas se v lese setmělo, jako by bylo zatmění slunce. A potom zase uslyšeli výbuch a slunce opět svítilo. Tehdy odešli veverčák s mravencem z lesa a vydali se k řece.

POSLEDNÍ DEN V ROCE SEDĚL veverčák doma u stolu. Mrzlo, až praštělo, sněžilo, padaly ledové krupky a na veverčákově okně se objevoval jeden kvítek za druhým. Veverčák si četl knížku o poušti a o teplých řekách. Občas se otřásl, když mu vítr foukl škvírou do síňky.
V půli knížky uviděl vlaštovku, sedící v trávě pod palmou. V dálce se loudal lev a spokojeně zíval.
Vlaštovka psala dopis. Veverčák ho přelouskal jen s velkou námahou, když držel knížku vzhůru nohama.
"Je tady nádherně," psala vlaštovka. "Stačí jen roztáhnout křídla, aby se všecka peříčka prohřála a byla pěkně měkoučká. A usnout se dá prostě všude, třeba i ve vzduchu a bez přikrývky... přijď sem taky..."
"Není možná!" vykřikl veverčák, když zvedl oči od knížky.
"...budeš tu jedna dvě..." četl dál.
Pak se pokoušel do dopisu zavinout, skončil však v dlouhé povylezlé smyčce písmenka "j" a rychle se vrátil zpátky. Vyhladil sám sebe i papír zase do roviny: "...brzy na viděnou..."
Potom se roztřásly dveře, okno i zdi. Nenadálá sněhová bouře rozrazila dveře dokořán. Veverčák vyskočil a dveře zavřel. Knížku to smetlo na zem. Když ji veverčák zvedl a oprášil z ní sníh, uviděl dopis, jak leží v trávě. Lev usnul pod palmou. Vlaštovka však byla pryč. Možná že odletěla, pomyslel si veverčák. Možná už nedůvěřovala mé knížce. Omotal si ocásek kolem krku, dýchl si na packy a myslel na léto a na to, jak se asi má mravenec.

konec knihy